Článek
Lavičky se nám již nedávno představily a my jsme poznali, že nám leccos prozradí. Jakož i jedinci je užívající. Rád bych se dnes pustil jiným směrem, přičemž vzpomenutý předmět neopustíme. Pro leckoho by mohlo jít o docela překvapivou souvislost.
Co dříve lidé dělali? Dnes už asi mnoho z minulých dob neuvidíme, leč máme možnost se doptat u prarodičů, prohlédnout si opravdu staré fotografie apod. Pokud nám uvedené možnosti nabídnou velmi málo, existuje možnost zajít do muzea. Zpravidla bychom spatřili, jak vedle sebe či spolu lidé sedí a hovoří. Rozhlédnou se kolem sebe a hodnotí počasí, stav na zahrádce, posléze si k nim přisednou jejich děti a hovor nenásilně pokračuje. Vůbec není výjimkou, že se u nich zastaví někdo ze sousedů a kolemjdoucích. Jeden zůstane u vrátek, druhý vstoupí dovnitř, třetí s sebou nese něco na ochutnání. Jiná doba. Doplním, že na lavičku bylo až na výjimky ze silnice dobře vidět. Právě, plnila společenský účel, aby se lidé mohli vidět, pozdravit a prohodit pár slov vět. Leckdy delších odstavců. Leccos bylo zapotřebí zevrubně probrat. A společně posedět… utužit vztahy, posílit sounáležitost atd.
Jak vyhlíží situace dnes? Ukazuje se, že místo pro lavičku už vepředu před domem jaksi není. Místo nich nám roste počet a leckde též rozměry zahradních pergol. Lidé ustoupili od dřívějších zvyků, že se dívali, kdo chodí okolo, aby se s ním mohli dát do řeči. Dnes se přesunou dozadu, aby je nikdo neviděl a oni nemuseli s nikým hovořit. Rozhodně ne spontánně. Lepší je pro ně plánovaně a raději telefonicky. V prvním případě se mohou dopředu připravit. V druhém schovají obličej. Je jasné, že do pergol se za nimi dostane málokdo. Leckdy jen podle plánu. Někdy až na základě písemného pozvání. Vlastně by jejich majitelé mohli mít pravdu. Proč by sedávali někde vpředu, když tam už nikdo nechodí. Všichni přece jezdí autem! Dopravní prostředky přece nemusejí sledovat. Je s nimi spojen hluk a zplodiny. A že by někdo zastavil, aby si s nimi popovídal? Vždyť by způsobil dopravní komplikace. Možná karambol. Ostatní přece moc spěchají. Zřejmě aby dosáhli svých domovů a schovali se dozadu do pergol.
Možná by se hodilo pár praktických poznámek k srdečnosti prováděných rozhovorů. Dříve lidé o poznání upřímněji a otevřeněji sdělili, co viděli, co zažili, co se jim stalo a příliš prvků před sebou neskrývali. Konečně ne nadarmo se povídá, že na vesnici si koukali až do talíře. Nicméně leccos klidně mohlo a také zůstávalo skryto. Přesto se asi vědělo více než ve městech. Na druhé straně je potřeba připomenout známé a „vítané“ vlastnosti panelových bytů. Odlišností od vsi se stávalo, že občané mohli málo spatřit, ale tím více se dalo zaslechnout. Kdo měl dost času, nabízela se možnost pozorovat sousedy skrz kontrolní okénko ve dveřích. Zároveň platí, že lavičky se nacházely před paneláky, tj. vepředu. Tam se scházeli lidé, aby probrali, co slyšeli a doplnili si své poznání. Případně ho vylepšili o nové verze spatřeného a zaslechnutého.
Dnes bývají lavičky před bytovými domy obsazeny méně. Za prvé lidé neustále spěchají. Kdo by měl čas vysedávat někde venku? Jak by se na něj ostatní dívali? Co by o něm jinde řekli? Za druhé je užitečné se zmínit o nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Není nutné někam vycházet z bytu, když si člověk může najít tolik informací. Pravda, všechny nebudou o sousedech. Jenže máme trvale působící princip anonymity a leckomu je lhostejné, co se vedle děje. Mimochodem - máme u sebe ujasněnou reakci na podezření ze vzniku a průběhu domácího násilí? Za třetí - pokud si osoba na lavičku sedne, s vysokou pravděpodobností bude mít v rukou elektronický přístroj chytrého typu. Pak lze konstatovat, že ke svému konání nikoho nepotřebuje. Ba spíše by ji ostatní rušili, ať již půjde o hlídané dítě, zvědavou sousedku nebo dokonce o partnera/ku.
