Článek
Kdyby se mělo odpovědět pouze věcně, pak by se dalo napsat několik následujících výroků. Povodně naší škole vzaly opravdu hodně. A ve výčtu najdeme předměty, které opravdu odplavaly, zejména lehčí. Někde s ohledem na přílivovou vlnu a její výši šlo i o těžší věci. A co přinesly? Zajisté bahno, písek, špínu, vlhkost a řadu předmětů odjinud, z nichž ovšem žádný nebude škole užitečný. Spíše naopak. Přinesly i jakési nehmotné prvky.
Před pár dny jsem měl možnost se zúčastnit poměrně zajímavé diskuse. Odstartovala ji zpráva v médiích, jak se na některém místě, kde záplavy obci opravdu hodně ublížily, museli všichni stěhovat do náhradních prostor. Moc jich není a finančních prostředků jakbysmet. A tak se učí v tzv. dvoutřídním provozu. A prý o jak náročnou činnost se jedná. Vůbec nechci dění na onom místě zpochybňovat. Pouze dodám, co zaznělo během diskuse starších učitelek, které onu praxi zažívaly ve své kariéře přibližně po polovinu své pedagogické dráhy. Ukázalo se leccos poučného. Jak obstály dnešní děti? Možná není podivné, že se docela shodly, a že - jako v řadě jiných případů - hodnocení lépe vyznívá pro dřívější děti. Co především ocenily?
Jako hlavní zmiňovaly samostatnost a soustředěnost. Dnes žáci a žákyně nedávají pozor, mysl jim takřka neustále někam odlétá, velmi málo si pamatují, často žádají o druhé, třetí a další vysvětlení kvůli nepochopení. Jak jsem si od starších učitelek vyslechl, dříve stačilo objasnit požadavky jednou a už vše jelo. Muselo, neboť jinak by se nedal stihnout program pro obě třídy. Dítě bylo nuceno vše pochopit podle jediné instrukce, což předpokládalo koncentraci a zároveň fakt, že přišlo na hodinu připraveno, aby vědělo, o čem se vede řeč. Takže dávalo pozor už minule, doma si učivo připomnělo, oživilo a v příznivějším procesu celé osvojilo. Prožívalo docela silný pocit povinnosti.
O jaký stav jde dnes? Žel mnohem slabší. Kdo by se kupříkladu dítěte na chodbě zeptal, co ve třídě brali minulou hodinu, tak ono neví. Nepamatuje si. Pustilo vše z hlavy. Proč by něco drželo? Vždyť ho probíraná látka nezajímá. Hlavní je přežít hodinu a těšit se na přestávku, ať už se její náplní stane v lepším případě ponejvíce prázdné klábosení s kamarády a v horším riziková honička, nepřístojnosti na WC a nejčastěji upření zraků a pozornosti na displej mobilního telefonu. Tam se žije!
Jestliže se někde v důsledku velké vody musí učit tzv. zastaralým způsobem, vůbec není co závidět. Možná by se někdo mohl pozastavit a zamyslet se nad účinností současného systému. Opravdu je tak dobrý? Skutečně se zkvalitnil po rozjetí projektu inkluze? A jaký je konkrétní přínos za pomoci možností a nabídky moderních informačních a komunikačních technologií? Kdo má aspoň trochu přehled, co se ve škole odehrává, bude odpovědi znát. Je víceméně jasné, že nebudou vyznívat kladně.
Na závěr besedy starších učitelek jako pamětnic jsem zaslechl, jak některé z nich měly v jedné místnosti třídy dokonce tři. Vzpomněly na několik šikovných žáků, kteří si jako tzv. prostřední uměli osvěžit učivo z nižšího ročníku a použít ho, aby si vylepšili aktuální pozici. A ještě bývali lepší, kteří - pokud měli hotovou stanovenou práci -, nelelkovali, ale pozorně poslouchali, co je bude čekat v příštím školním roce. Aspoň částečně dopředu věděli, do čeho jdou. A leckteří mívali pocit hrdosti, že rozumějí věcem, které za ně čekají až za pár měsíců. Kdo si dovede představit, že by podobný systém mohl fungovat s dnešními dětmi?
