Článek
Do nadpisu jsem úmyslně umístil mírně přepracovanou verzi známé scénky „včera, dnes a zítra“, na kterou snad ani nelze zapomenout. Pochopitelně si nedělám nárok, abych zde předestřel dějiny, kterak sáně vznikly, o čí nápad se jednalo, jaké trampoty se vyjevily při uskutečňování a jak vypadaly první jízdy. Pokusím se zvýraznit tři momenty, které naplní znění nadpisu a současně poslouží jeho poslání, jež bude připomenuto v závěru.
Sáňkování v roce 1970. V zemi vládne docela silná a stabilní zima. Až na drobné a krátké epizody v podstatě netaje. Sněhu napadlo habaděj, a tak malé děti, které vyrážejí od svých domovů, nevidí přes závěje či přes hromady vyhrnutého bílého nadělení. Aniž by si s někým telefonovaly či obdržely sms, vědí, co se bude dělat a kam se mají dostavit a jak být vybaveny. Ocitli jsme se na skok ve šťastné době, kdy ještě nikdo nevlastnil mobilní telefon. Dokonce i pevná linka patřila do naprostých výjimek. Kdo chtěl někomu něco sdělit, musel se za ním vypravit pěšky, na kole nebo autem. Anebo podání informace počkalo na další den, kdy se setkali ve škole či v zaměstnání. Za obcí je svah, na kterém se právě nacházejí skoro všechny děti z vesnice. Bez pokynu se rozumí samo sebou, že se tu sejdou. Není přítomen nikdo z dospělých. Děti si vystačí samy. Poslední slovo je důležité. Zanedlouho se z historie sáňkování vytratí. Nikdo si nestěžuje a každý si tahá své saně na kopec sám. Po pár hodinách jsou děti unavené, mokré, spokojené a šťastné a zábava na saních pomalu končí. Ostatně přichází soumrak a brzo se vlády ujme tma. Rodiče mezitím stihli doma udělat hodně práce. Žádné sociální sítě, maximálně chvilka u TV přístroje, případně práce při rozhlase. Nikam se nemuselo jezdit, na horách nedocházelo k frontám, zácpám a do drobečku vybrakovaným prodejnám potravin.
Sáňkování v roce 1998. Zde sice saně zůstávají, ale hlavním obrázkem je, jak se rodič snaží a dítě si užívá. Aby se nemuselo namáhat, tak ho častěji otec než matka tahá na kopeček. Z něj potomek radostně sjede, ale ještě než se zastaví, už hledí, jestli rodič rychle spěchá dolů, aby ho vytáhl zase nahoru. Dítě pobývá na čerstvém vzduchu, pravda, ovšem že by se nějak unavilo, nehrozí. Zdá se být jasné, co využitý způsob udělá s jeho fyzickou kondicí. Ovšem pozor - má na sobě moderní oblečení!
Sáňkování v roce 2025. A oč se obohatíme v letošním roce? Na počátek musím vydat konstatování, že jsme se výrazně posunuli. Naučili jsme se z minima vytěžit maximum. Mám na mysli, že potřeba sněhu je výrazně nižší. Dokonce ani kopeček není potřebný. V čem spočívá šikovnost lidí? Povšiml jsem si jí při běhu placatou krajinou. Na zasněžené účelové cestě proti mně jelo vozidlo. Oba jsme si drželi stopu. Nebudu nyní líčit spekulace, kdo by měl, mohl a musí uhnout. Jako zajímavější se mi jeví sdělit, že řidič jel pomalu a za nárazník měl přidělané sáňky a na nich sedělo dítě. Již chápeme velký pokrok? Dřív se zdravě namáhaly děti na čerstvém vzduchu. Poté někdo z rodičů. Dnes vše odpracuje motor osobního automobilu. Dítě nemusí vůbec nic. Matka ho ustrojí a obuje a vyprovodí ven. Otec nastartuje, vyjede z garáže, dítě posadí, uváže saně a mohou vyrazit. Jistě už chápete, že stačí málo sněhu a zvýšeniny není třeba. Pokrok jaksepatří.
Zbývá se zamyslet, co ne/bude „zítra“, tj. v příštích desetiletích. Mezi varianty patří, že vlivem klimatických změn sáňkování v našich teritoriích zmizí. Možná se stane raritou i na horách. Nebo budou pořízeny umělohmotné dráhy, kde výkonné přístroje budou děti tahat na „kopeček“, aby pak - možná samy? - sjely dolů? Či se děti na sáňkování podívají na nějakém displeji skoro jako na film pro pamětníky?
Historie sáňkování přinesla tři rozdílné pohledy a střípky. Prozatím si člověk ještě může trochu vybrat. Rozumný využije příležitosti a dá dětem lekci ve smyslu - snaž se a pracuj, nic za tebe dělat nebudu, všechno se ti bude hodit. Mimochodem - není náhodou velkým úkolem rodiče zajistit u dítěte co nejlepší připravenost na život?
