Článek
Setkání několika dospělých dospělo k besedě na velmi zajímavé téma. Totiž porovnávání dětí a jejich chování dříve a dnes. Jak se dalo předpokládat, nedošlo ke shodě. Vlastně snad ani dojít nemohlo. Většina z účastníků a účastnic měla rozdílný věk. Nemusí se hned jednat o velkou překážku, avšak je-li moc nízký, zákonitě je s ním spojeno méně zkušeností. Na druhé straně rozhodně nechci tvrdit, že mladší jsou hloupější a starší chytřejší. Velmi bude záležet na vzdělání a na faktu, jestli člověk průběžně studuje a snaží se o rozvíjení sebe sama. Lidé by se neměli poddávat obecným názorovým stereotypům. Sice nám šetří čas, ale občas nás mylně informují a my jim příliš věříme. Takže doporučení zní jasně - „opatrnosti nikdy nezbývá“.
Co mezi lidmi zaznělo? Jedna paní se nechala slyšet, jak obtížně děti dříve žily. Kolem nich vládla direktivní společnost, vše bylo stanoveno a člověk neměl skoro kam uhnout. Děti byly podle jejího názoru chudáci. Netrvalo dlouho a dostalo se jí velmi nesouhlasné reakce. Pán prohlásil, že si dřívější dobu pamatuje jinak. Prý úplně opačně. Přišel ze školy, doma nikdo, tašku hodil do kouta, rychle se převlékl a odfrčel na místo, kde se obvykle setkával s řadou dalších vrstevníků. Nikdo je nekontroloval a nehlídal. Společně podnikali mnoho rozličných akcí, z nichž část nebyla úplně pěkná a reprezentativní. Občas se něco nepovedlo, rozbilo, poprali se, vznikly modřiny a odřeniny, tekla krev atd. Přesto se nedělo nic zásadního. Nepamatuje, že by nastalo nějaké vyšetřování, přijela policie, vyplňovaly se protokoly, někdo se děsil, platil pokutu atd. Zpravidla až po setmění se hladoví, ušpinění, ale spokojení vraceli domů. V části případů je matky a/nebo otcové naháněli. Až pak došlo na domácí úkoly.
Kdo se zeptá starších, leckdo potvrdí, jak se cítil svobodný. Navzdory autoritativnímu zřízení. Kdo by nechtěl věřit, nechť se zástupců starší generace poptá na existenci tzv. dětí ulice s klíčem na krku. Matky a otcové jim svěřili dost velkou osobní odpovědnost. Jejich úkolem bylo se samostatně dopravit ze školy domů, odemknout, vykonat, co se má (převlečení, drobné a u někoho i větší a širší domácí povinnosti, jídlo, domácí úkoly do školy) a poté se jít ven vylítat a přijít včas domů. Bez nadměrného strachu, úzkosti a negativních vizí…
Pak se debata posunula do přítomnosti. Byla vyslovena logická otázka - mají to dnes děti těžší? Kdosi vynesl ven výrok, že určitě ne. Současné děti nedostávají úkoly, nemají povinnosti, vlastně nemusejí nic dělat. Žijí si velmi pohodlně. Jsou spíše více než méně závislé na nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. I kdyby se od ní náhodou chtěly odtrhnout, nelze. Jsou na nich všichni a ony se přece nemohou a nebudou lišit. Tak by mohla být formulována první podoba nesvobody. Druhá se nenachází příliš daleko. Zatímco dříve děti volně pobíhaly po obci, dnes vyjdou ze školy, kde na nejbližším možném místě čeká pra/rodič s vozidlem. Jednak aby dítě nemuselo daleko chodit. Jednak aby se co nejdříve přepravilo na určený kroužek zájmové činnosti. U některých dětí se tak postupuje v každodenním rytmu. Vše je mnohem více od rodičů nalajnováno. Nějak není kam uhnout. Život podle harmonogramu… Doma se takřka ustavičně kontroluje, jestli jsou připraveny věci na…
Kam se poděla dřívější volnost? Jak jde dohromady s proklamovanou svobodou dnešní doby? Skutečně ji máme? A děti také? Nebo se jedná o pouhou iluzi? Nikdo z účastníků a účastnic se nedokázal přiblížit ke shodě. Poradí jim někdo? Obohatí je o svůj pohled a dokonce o řešení?
