Článek
Nepochybně půjde o hodně jevů a procesů. Vždyť jsou obyčejnými lidmi jako my, a proto se na ně vztahují psychologické mechanismy a zákony - podobně jako na nás. Byť se nyní nacházejí ve zvláštní, tj. válečné situaci.
V předpředchozí větě jsem zmínil slovo „obyčejnými“, které tak sice může zůstat, ale zrovna tak by se mohlo posunout. Někdy dost výrazně. Mám na mysli jedince, kteří vykonali mnoho, často ve značně nebezpečném prostředí, a proto by klidně mohli být nazváni neobyčejnými lidmi. Kdo by měl aspoň trochu zájmu, nechť si představí, jak třeba jedinec na vlastní náklady, aniž by sám měl dost peněz, veze ve starém vozidle chléb, rýži, mléko, olej a těstoviny do několika sousedních vesnic. Zároveň vůbec nemá jistotu, jestli do cíle dorazí. Pomohou nám následující otázky. Zasáhne mě raketa? Bude mi stačit benzín? Budou mi věřit na kontrolním stanovišti? Nepřepadne mě smečka zbloudilých dezertérů? Bude jim stačit jídlo a vozidlo? Nechají mě přežít? Vydržím se dívat na zkázu kolem sebe? Co vše si vyslechnu od osob, až jim budu rozdělovat něco málo, co vezu? Kdo od minule zemřel? A ještě by se dalo pokračovat.
Za prokázané chování a postoje je nutno vyslovit uznání a poděkování. Jistě bojují i za nás, byť přesně nevíme, o jak velký podíl se jedná. Mám na mysli, že se agresor přece jen může někde vyčerpat a nedorazit až k nám. Nebo je jisté, že pokud zachvátí Ukrajinu, je otázkou času, kdy se dostane sem? Možná ani nejzasvěcenější nemají zcela jasno. Jen vzpomínejme, co se říkalo před rokem a půl, během ukrajinské protiofenzívy, co po ní a co se sděluje dnes.
Přes obětavost a hrdinství se bude hodit podívat se dovnitř. Do samotné země a do hlav tamějších obyvatel. Co vadí Ukrajincům? Třeba jak jsou jejich rodiny rozděleny, ať už budeme mít na mysli rys dobrovolnosti nebo nutnosti. Leckdo asi ví, jak se smýšlí a našlapuje kolem mobilizace. Navíc ani neznáme přesná čísla padlých, zajatých a zraněných. Nelze je ověřit. Pouze se spekuluje. Jisté pouze je, že počty nebudou malé.
Další položka zní - jak se u nás nemohou dostat k práci, na kterou mají odpovídající kvalifikaci, neboť se na ně uplatňuje „jakýsi pohled“, tj. jak na ně někteří čeští občané hledí. My jako Češi a Moravané ho částečně dobře známe z časů, kdy jsme začínali vyjíždět do vyspělejších zemí. Leckdo byl udiven, že se na Západě diví, že u nás máme PC, sprchy, asfaltové silnice, automatické pračky ad. Sám jsem tak slyšel přímo od osob, na jejichž slova se dá spolehnout. Kousek odtud leží výtka - jak dostávají za stejnou práci méně peněz než místní zaměstnanci a zaměstnankyně atd.
Pochopitelně jim nejvíce vadí válka a s ní spojené velmi nebezpečné aktuální stavy a následně dopady, ať již mají jakoukoli podobu, kde se myslí malé i velké, krátkodobé i dlouhodobé, dále materiální, technické, finanční, organizační, zdravotní, administrativní a přirozeně morální a psychologické. Zejména kráčí o zákeřné útoky na civilní objekty a energetickou infrastrukturu. Leckteré prvky se dají překousnou opravdu obtížně. Existují i opaky. Ocitáte-li se dnes a denně v rizikovém prostředí, člověk si postupně zvykne. Konečně, ověřenou zprávou je, že nejen ve velkých městech lidé po vyhlášeném poplachu nezřídka do krytu nejdou, natož aby tam spěchali. I děti zůstávají na pískovišti. Přesouvají se jen, když vědí, že letí „něco většího“. Horší problém člověku nastává, když je těžce raněn či zabit někdo z jeho blízkých. Pomyslným domácím úkolem by se nám mohlo stát zamyšlení - je „lepší“, když od nás odejde někdo v důsledku autonehody, těžké nemoci nebo kdyby byl usmrcen právě ve válce? Příště se podíváme na korupci. Jistě půjde o „užitečný“ výlet.