Článek
Jak vypadá a kdo je dítě se složkou? Věnujeme-li mu o něco vyšší než zcela běžnou, tj. povrchní pozornost, zjistíme, že není samo. Myslí se ve smyslu, že nejde o jedinou podobu. Naopak exemplářů nalezneme více. Pojďme se na některé podívat. Třeba získáme pocit rozšíření obzorů a obohacení poznatkového arzenálu.
Člověk se podívá z okna. Zpravidla vidí, jak auta kolem projíždějí a lidé procházejí. Obvykle spěchají za svými úkoly, povinnostmi, cíli a zábavami. Ne každý. Občas někdo stojí. Zřejmě na někoho čeká. Poté si ho všimneme. Dítě se složkou stojí před určitým domem či dveřmi a čeká. Nevíme na koho, ale lze se dohadovat, že půjde o dospělou osobu. Možná by měla přijít chvíle, kdy mu bude dáno znamení, až bude moci vejít dovnitř a příslušnou složku odevzdat. Nejsme-li zasvěceni, můžeme pouze spekulovat, jaký je její obsah. Mohly by se jednat o předání materiálu mezi dvěma či více dospělými jedinci. Někdo stvořil její vnitřek a tři další kolegové se na ni mají podívat a posoudit. Jasně že dnes se hodně odehrává elektronickými cestami, leč občas se vyskytne příležitost, potřeba či dokonce nutnost, aby se tzv. papíry předaly osobně. Nebo skoro osobně. Pak nastoupí dítě a složku předá na určenou adresu.
Popojdeme o kousek dále. Dítě se složkou vyhlíží i tak, že třeba nezdraví, neprosí a neděkuje. Pak se lze oprávněně domnívat, že mu moc neříkají zásady slušného chování. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí bychom se doslechli, že má málo v tzv. sociální oblasti, složce. Hned vyvstávají následující otázky. Nikdo ho neučil, že existují? Nezdůraznil, že se podle nich má řídit? Nikdy nebyl napomenut? Třebas ani potrestán? Nevšimlo si, že ostatní v jeho okolí si počínají trochu nebo i více jinak? Je možné, že jeho úroveň je tak nízká, že rozdíly neregistruje. Případně je vidí a slyšel o nich, ale kašle na proces, během něhož by se mělo zlepšit. Kdo za něj nese osobní odpovědnost? Jenom rodiče?
Bývá zcela zjevné, že by námi sledované dítě potřebovalo vykonat důležitý posun v osvojení potřebných sociálních a komunikačních dovedností a v na ně navazujících prvcích. Ukazuje se, že jednou či dvakrát mu vysvětlit, co má a naopak nemá dělat, rozhodně nestačí. Rodiče před sebou mají ještě dost práce. O škole ani nemluvě. Žel na ni a zejména na příslušníky pedagogického sboru zůstane mnoho nápravných kroků, aby se alespoň částečně odstranily nedostatky a pochybení rodičů. Na druhé straně platí, že nejde jen o tzv. čistou práci za a pro matky a otce. Neboť výchovné úsilí učitelů se přece hodí také jim samotným.
Dítě se složkou se vyskytuje ve škole. Pak se o něm ví, že má určitá doporučení od PPP, aby se přihlédlo k jeho úrovni. Je třeba k němu přistupovat individuálně. Ne vždy se všechno dá stihnout, ale zcela určitě se snaha objevuje. Častou chybou rodičů bývá, že určením diagnózy si oddechnou a tváří se, že práci přebírá škola. Velký omyl. Jde především o jejich dítě se složkou a na nich by měla spočívat větší část břemene.
Dítě se složkou lze vnímat i tak, že má svoji složku u paní učitelky, v níž jsou shromažďovány a schraňovány podstatné informace. Jejich části i souhrn slouží pro lepší orientaci v určitých záležitostech, kupříkladu jako podklad pro hodnocení žáka, informace pro rodiče, při hospitaci atd.
Konečně i samo dítě má svou složku, kupříkladu na výkresy. Zde si je nashromáždí, aby je po jistém čase vzalo domů a pochlubilo se s nimi. Je však otázkou, zda na své dítě s jeho složkou mají rodiče čas. Někdy se ukáže, že více ho mají babičky a dědečkové. Část z nich projeví též vyšší porci zájmu. Někdy účelově. Uvědomují si, že o dítě se málokdo zajímá. Když mu dají najevo svůj kladný postoj, dítě k nim má blíže a ochotněji než rodičům se svěří. Ač bychom seniory mohli podezírat z vypočítavosti, je přece jenom lepší, když projevují zvědavost a péči oni, než aby tak činila osoba s nekalými úmysly. Nemluvě, když do jejich vztahu silněji promluví peníze. V části případů fungují tak, že tvoří nejpevnější pouto mezi vnoučaty a prarodiči. Poté by dítě mělo docela jinou složku.
