Článek
Často se o nich mluví a píše. Jsme konfrontováni s pojmem - „civilizační“. Kdo by chtěl využít logiku, mohlo by ho napadnout - máme uplatnit směr ke snížení naší civilizovanosti, abychom se stali zdravějšími? Možná na oné myšlence něco bude. Více se pohybovat vlastní silou, méně konzumovat, nesedět u tzv. moderních přístrojů… Ostatně, je vážnou otázkou do diskuse, jestli bychom se opravdu mohli považovat za dostatečně civilizované. Kdo by bezvýhradně souhlasil? A kdo nikoli? Jaké by předložil argumenty? Co by zaznělo v námitkách? Debata by mohla hodnou chvíli pokračovat a bylo by zajímavé sledovat, zda a v čem by se jednotliví z účastníků a účastnic shodli.
Kdo by zabrousil do oblasti medicíny, dozvěděl by se, že existuje tlustá kniha, v níž najdeme dlouhý seznam nemocí. Jako užitečnou zmínku dodám, že kouření se mezi nimi nalézá. Shoda expertů je jasná. Kdo kouří, je považován za nemocného člověka. A také jím je. Vedle nich jako oficiálně popsaných máme ještě některé další nemoci. Já bych se na jednu „podíval“. V čem spočívá? Když s někým mluvíte, pociťujete ne/určitý neklid. Projevuje se, že máte potíž zůstat na místě a věnovat se mu. Navzdory faktu významnosti jeho záležitosti. Cosi vás tělesně táhne dále. Dalo by se psát a hovořit o nutkání a impulzech. Mysl se současně nachází opodál. Někdy opravdu hodně daleko. Nebo se jeví jako rozdělená. Ano, víme a uznáváme, že onen člověk má pro nás význam. Co sděluje, dává smysl a je důležité. Měli bychom mu kousek svého času věnovat.
Jenže též naše starosti leží na žebříčku důležitosti vysoko. Může nás trápit, zda stihneme, co jsme si na dnešek předsevzali. Nebo jsme od nadřízeného či od partnera/ky obdrželi zprávu, že něco musíme udělat navíc, vyzvednout, zařídit, vyřešit… Nedostává se nám času. Nedokážeme se rozhodnout, zda onu věc je možné odložit. Prostě tlak snad ze všech stran. Už jenom chybí, aby se něco stalo nám. Hledat někam položené klíče. Kam jsme dali mobilní telefon? Uklouznout a něco si narazit! Jen ne zlomit! Často na sebe dost bereme úkolů a povinností, aniž máme reálnou představu, jestli se nám je podaří splnit. V psychologickém pozadí a někdy i v popředí se nalézá snaha, abychom se někomu zalíbili a zavděčili.
Někdy si tak řešíme vlastní nedostatky a pocity méněcennosti. Máme v sobě obraz, že pokud všem vyhovíme a pomůžeme, budou se na nás dívat hezky. Nebo aspoň o něco lépe než dříve. Ale opravdu? Co jestli námi začnou pohrdat? Je možné, že nás poníží na úroveň služebníků? Staneme se jim rohožkou a onucí? Jak vlastně vyznívá naše pověst? Ano, otázka zní jasně. Máme vůbec na něco čas? A navazuje další. Chceme si ho udělat? A máme schopnost tak učinit? Každý jedinec je vlastníkem ojedinělé směsi ochoty a schopnosti.
O nemocech se mezi lidmi hodně mluví. Kam bychom zařadili člověka s konstatováním - „nezlob se, strašně spěchám, mám toho moc“. Je tak moc pracovitý a vytížený? Tolik o něj v zaměstnání nebo doma stojí, že mu vydatně nakládají? Patří mezi nenahraditelné? Nebo má sníženou dovednost řídit svůj čas? Či jde o aktuální souhru? Co ho tíží? Měli bychom si více vážit tzv. klidnějších a pohodovějších osob, které mají viditelně dobrou náladu? Při bližším pohledu si lze povšimnout, že vykonají a zastanou rovněž velký díl práce. Svoje kroky mají promyšlené, nestěžují si, nerozptylují se, vlastní požadovaný stupeň soustředění a snaží se jít pevně za cílem. Zároveň zjišťujeme, že skoro vůbec nepodléhají nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Sáhnou po nich, ale…
