Článek
Námět mě napadl před několika dny, když jsem nechtěně sledoval komunikaci mezi dospělými středního věku. Zrovna jsem poblíž hotelové recepce čekal na blízké osoby a v podstatě jsem se jejich mluvení nemohl vyhnout. Bylo asi možné / jako / zaskočit na WC, ale co kdyby mi mezitím ostatní prošli?
Nevěděl jsem, co je centrem sporu. Proces vypadal tak, že jeden dospělý vyčítá druhému, jak se tváří. Prý co se děje? Odpověď zní lakonicky - nic. Jenže jak víme, ono se určitě něco děje, když se někdo určitým způsobem tváří. Co bude dále? Cosi komusi přelétlo přes nos, jak se mezi lidmi říká. Pouze pozorující a dotazující se jedinec neví. Následuje otázka, k jakému příkoří došlo. Na chvíli zavládne ticho. Pak se oslovená strana ozve a se zjevnou neochotou přiznává, že se „nic špatného nestalo“. Dochází k jistému zmatení. Tak cosi působí, má zřetelné dopady, ale nic se nestalo. Poté zaslechnu apel ve smyslu - „pojďme toho nechat, přece jsme si slíbili, že tady na té dovolené se budeme snažit chovat co nejlépe“. Vzápětí je vyslovena výzva - „zkus to prosím tě dodržet, už jen kvůli dětem“. Následně se aktéři počastují poměrně nepříjemnými pohledy. Zdá se, že tady je práce jako na kostele. Myslím nějaký neudržovaný a tudíž zchátralý…
Když už se zdá, že jsou nebezpečné jevy zažehnány, padne připomínka - „bylo by dobré, aby se to udrželo, děti by se cítily líp a i pro nás by šlo o dobrou změnu“. Situace se rázem mění. Jako kdyby vítr zafoukl do skomírajícího ohně, povzbudil tak trochu spící jiskry a postrčil je k oživení plamenů. Shrnující slova jsou označena za provokaci. Hned nastupuje kolečko vzájemných obvinění a výčitek. Výsledkem je mj. konstatování, jak druhá strana „nic nedodržuje“ a „všechno jen zhoršuje“. Což znovu vyvolává další kolo sporů, v nichž plavou zmínky jako - „řekni mi konkrétní příklad, kdy a co jsem řekl a udělal špatně“. Odpovědí je uražené ticho. Působí jako červený hadr na býka, který se hned hlásí ke slovu - „vidíš, nevíš, protože žádné nejsou, já jsem v pořádku, ale ty na sobě musíš pracovat, ty jsi ta příčina všech těch potíží“. Jak „akce“ skončila, nevím. Výše uvedené blízké osoby se právě dostavily a my jsme společně vyrazili do horského terénu. Jedním z cílů bylo absolvovat pěkných pár výškových metrů a dostat se do vyššího pásma. Docela bych se vsadil, že onen pár se tam stylem své komunikace s vysokou pravděpodobností nedostane. Ale má možnost…
Asi budeme souhlasit, že je velmi smutné, když se spolu lidé nedokážou domluvit. Co se obvykle skrývá za jejich postupy? Za prvé může jít o skutečně špatné věci, které se kdysi staly. Namátkou jmenujme nesplněné sliby, lhaní a třeba též použití menšího násilí v tělesné a duševní rovině. Za druhé si někdo řeší své osobní nedostatky a neumí se svou nezralostí vypořádat jinak, než že bude více či méně útočit na svého partnera. Třeba na něj cosi svádět. Někdy si uvědomuje, že nepostupuje nejlépe a že s ním trávit společný čas není pro jiné jednoduché. Rád by možná do svého repertoáru chování přidal kroky ke zlepšení, ale „nějak mu to nejde“.
Co ne/lze očekávat? Perspektiva není kladná. Zákonitě se objevují nepříznivé pocity a s nimi spojené otázky typu - „mám zde vůbec zůstávat?“, „má tohle všechno smysl?“, „neměl bych z tohoto vztahu odejít?“, „našel bych někde něco lepšího?“ apod. Najde se poměrně dost lidí, kteří tady uvíznou. Se svou současností rozhodně nejsou spokojeni, ale velmi se obávají změny, a tak „raději“ zůstávají ve špatné a tísnivé nejistotě.
Právě nadešel čas, kdy naši zatím rozhádanou a nedohodnutou dvojici opustíme. Zanedlouho bych naplánoval návrat a s ním spojený pohled na stav a doplnění přehledu o další příčiny.
Předchozí díl:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-hadame-se-kvuli-hloupostem-182877
