Článek
V naší zemi jich existuje docela dost. Myslím, že oficiální důvody a veřejné cíle není třeba vyjmenovávat. Obecně víme, o jaké se jedná. Zrovna v poslední době probíhá. A nikoli jediná. Třeba na pomoc obětem tragických událostí před Vánoci v Praze, která se aktuálně přehoupla přes 70 milionů Kč. Nebo ve prospěch rodiny, jíž stejný jedinec zastřelil mladého muže a miminko. Podobně lze vzpomenout na právě probíhající tříkrálovou sbírku, jež loni přinesla rekordních více než 160 milionů Kč. Výše a počet příspěvků nezvykle rychle narůstá. O jakou kráčí výpověď? Jsme doopravdy tak dobří? Dokonce ušlechtilí? Nebo se na nás pouze podepsala razance události a souběh s poněkud dojímavou vánoční atmosférou? Odpovídá se obtížně. Uvidíme podle příštích dnů, byť úplné informace se zřejmě nedočkáme.
Často bývá finanční sbírka ve společnosti ceněna. Zkusme se ovšem podívat za oponu. Bude se nám poté jevit vše tak hezké, přitažlivé a bezproblémové? Rozhodně nechci uvedený směr činnosti napadat a kritizovat. Pouze bych připomenul známou a platnou životní moudrost - „není všechno zlato, co se třpytí“. Vycházím z ověřeného předpokladu, že kde se objeví člověk, jako obvykle nastávají komplikace. Jinak by se dalo napsat, že se v podstatě nikdy nemůžeme zbavit působení psychologických mechanismů a zákonů.
Svého času byl slyšet názor, jak jsou čeští občané necitliví, sebestřední, bezohlední, znevažující, ironičtí, kritičtí a sarkastičtí. Možná by se sem dalo doplnit něco o aroganci, zpupnosti, sobeckosti a lhostejnosti. Pak ovšem přijde silná negativní událost, objeví se mimořádné podmínky a chování občanů se hodně změní. Alespoň části z nich. Jak bude nyní vypadat spravedlivý přístup v hodnocení?
Uvažujme, že dojde k vysoce zápornému ději. Leckdo je překvapen, vystrašen, pobouřen, vyděšen, ještě by se dalo doplnit několik podobných slov a příměrů jako - krve by se v něm nedořezal apod. Ponecháme nyní stranou fakt, zda informací je hodně, středně nebo málo. U někoho se objeví pocit až potřeba, že pokud je finanční sbírka vyhlášena a příslušné konto zřízeno, je skoro jeho povinností přispět. Jejich myšlenky a postoje chápu. Kolik se tu nachází svobody a dobrovolnosti? Na druhé straně znám pár osob, jejichž teze zní - „a kdo pomohl nám, když nám bylo nejhůř?“. Ze svého úhlu pohledu mají pravdu. Znám jejich životní příběh a vím, že se dostaly hodně blízko ke dnu. Zda klesly až na něj, se neodvažuji napsat. Víme přece dobře, že může být pokaždé hůře, než aktuálně bylo či je. Sám vím své.
Součástí mých zkušeností je též povědomí o pochybnostech části občanů. Proč by oni měli komusi přispívat, jestliže si někdo z dodaných financí část odebere? Dozvěděli se totiž, jak fungují tzv. pomocné a charitativní projekty. Ze všech vybraných peněz bývá zaplacen leckdo další. Jako konkrétní příklad mě napadá zakoupení cihly na stavbu domku pro sociálně slabé a handicapované. Když jsem se dozvěděl, jak jsou v zákulisí peníze rozděleny mezi organizátory a kolik dostala nejmenovaná ženská celebrita, která se tam za slunečného počasí na pár desítek minut ukázala, aniž by cokoli konkrétního vykonala, docela jsem ztratil chuť se na projektech zmíněného typu podílet. Ačkoli vím, že řada lidí by pomoc opravdu potřebovala. Konečně, z oficiálních zdrojů víme, že přibližně třetina pomoci Ukrajině nedorazila, kam měla! O cílových skupinách v Africe ani nemluvě!
Neměli bychom zapomenout ani na „malé“ dárce. Pochopitelně nemám na mysli výšku jejich postavy. Jsou lidé, kteří pošlou či přinesou 50, 100, 150 korun českých a ještě dodávají, že více nemohou dát. Měli bychom je ocenit a nikoli kritizovat. Jen kousek od nich se nacházejí další, kteří by rádi dali, ale sami skutečně nemají. Jsou pro ně charakteristické nízké příjmy a skoro nic si nemohou dovolit. Neřešme nyní otázku, zda a nakolik si svou „nízkou“ konstelaci zavinili sami.
A pak tady máme tzv. dobré přispěvatele. Leckteré lze označit jako „štědré“. Dovolím si položit následující otázky. Někdo je darování naučil? Šel jim osobním příkladem? Dospěli k rozhodnutí sami? Pouze vracejí, že jim kdysi bylo někým pomoženo? Splácejí svou vděčnost? Mají tolik peněz, že jim odeslání pár tisícovek nezpůsobí žádné potíže? A můžeme pokračovat těžšími dotazy. Jde o projev empatie? Nebo bychom zde spíše měli hledat dopad špatného svědomí? Tlak výčitek? Protože nepřišli k penězům úplně čistě a čestně? Řada lidí dospěje k názoru, že nejlepší by bylo pomoci osobně na místě. Ale museli by tam jet, zpotit se, umazat, zabrat, třeba se i ponížit a nadměrně namáhat. Proto se rozhodnou jinak, sednou si v pohodlí domova na měkký gauč, vyndají mobilní telefon a pošlou dárcovskou sms. Věc je pro ně vyřízena. Oni splnili svou roli. Dokonce povinnost? Ať se nyní starají jiní…
Ještě jeden pohled. Leckdo se zastydí, v jak velmi kladné je situaci a cosi mu našeptává, aby se podělil. Ostatní na něj hledí a očekávají, že věnuje. Má přece tolik! Jistě bychom směrem k jiným měli projevovat patřičnou citlivost. Ale je někomu posílat peníze na pomoc automatický krok? Co když má člověk dost svých osobních, rodinných a pracovních potíží?
Závěrečná poznámka obsahuje doporučení - pokusit se pozorně prozkoumat naše pozadí, myslí se duševní, tj. jak vypadají naše skutečné pocity, postoje, potřeby a jakou mají váhu, vliv, hierarchii. A odpovědět si nakolik se nám dostávají do popředí. V neposlední řadě se zamysleme, zda máme či chceme mít vzpomenuté informace o vlastní osobě. A mít proces pod kontrolou? Asi půjde o těžší úkol než poslat pár peněz…
