Článek
Nadpis by v sobě mohl obsahovat zmínku o jiném druhu sportu. Hned mě napadá lední hokej a můžeme uvažovat o košíkové, odbíjené, házené, biatlonu apod.
Víme a nemusíme se přesvědčovat, o jak světově rozšířenou hru se v případě kopané jedná. Ani není potřebné připomínat, kolik se v ní točí finančních prostředků. Někdo by mohl daný fakt kritizovat. Je však dobré si zároveň uvědomit, že kopaná přináší mnoho kladů. Stačí se zeptat. Kdo v jiných zemích zná naše nejvyšší státní představitele? Málokdo. Pokud byste se zeptali na příjmení našich nejlepších fotbalistů, bude reakce jiná. Sám jsem se o dané skutečnosti přesvědčil před pár lety ve vzdálené destinaci. Vyvodil jsem si závěr, že pouhý jeden hráč - jako třeba Pavel Nedvěd - proslavil naši republiku více než všichni předchozí premiéři dohromady. Ale mohu se mýlit a klidně očekávám kritiku.
Popularitu hry už netřeba zmiňovat. Navazujeme dotazem. Základní myšlenkou je - pro koho by se mělo hrát? Na jedné straně máme zápas, který je nesmírně svázán taktikou a z ní vycházejícími pokyny. Kdybych měl použít fotbalovou hantýrku, jedná se kupříkladu o „postavení autobusu“. Podstatou přístupu je, že se před větší obdélník před brankou postaví takřka všichni hráči a snaží se za každou cenu znemožnit soupeři, aby skóroval. Pokud se poštěstí či je dokonce plánováno, podaří se jeden rychlý únik, ze kterého padne branka. Výborně. Tři body jsou doma. Divák bude rád. Pocítí ale radost a dokonce nadšení ze hry? Jistě nikoli. Byť záleží na jeho nastavení. Svěří se s ním ostatním?
Rozumět fotbalu se zdá jednoduché. Kdo navštíví takřka jakékoli restaurační zařízení, brzo pozná, kolik „doma“ máme na slovo vzatých odborníků. Hned by vedení FAČR a hlavním funkcionářům poradili, jak mají postupovat. Za ústředního trenéra reprezentace by složili sestavu, jen by koukal. A jaký výsledek by uhrála! A možná by ani nežádali tak velkou odměnu a medializaci. Od znalců mám informaci, že správně tým připravit není snadnou záležitostí. Už jen slovo tým naznačuje, že se jedná o vyšší kvalitu, než jakou má obyčejná skupina, která může být nesourodá. Tým má společný cíl, táhne za jeden provaz a udělá mnoho a někdy všechno, aby ho bylo dosaženo. Kdo by nevěřil, že kráčí o docela složitou cestu, může sledovat dění v našich předních klubech za posledních bratru osm let. Je jiná, a proto tolik odskočily od ostatních a jsou konkurenceschopné v evropských soutěžích.
A co se děje na druhé straně? Utkání je rychlé, dynamické, proměnlivé, důraz je položen na útočení. Zdá se, jako kdyby žádná taktika nevládla. Jak říkají reportéři, hraje se nahoru dolů. Domácí zvítězí třeba 4:3. Nebo i 5:4. Konkrétní příklady jsou známy. Diváci provolávají slávu. Stav se mohl dvakrát proměnit, tj. otočit. Nakonec je výhra doma. Spokojeni jsou v podstatě všichni - kromě trenérů. Oni se zajímají o obrannou činnost. Ze zajištěné obrany se přece musí vycházet. Ne vždy se tak musí stát. Má-li celek velkou ofenzivní sílu a protivníka přestřílí a ještě prokáže patřičnou efektivnost, pár inkasovaných branek přece nevadí. Nebo ano?
Předchozí odstavec skrývá významný prvek. Fotbal se hraje pro koho? Pro trenéry a vedení klubu? Pro sponzory? Naopak pro diváky? Když se podíváme na věc početně, koho je více? Ač leckdy dorazí tristně nízké návštěvy, pořád se diváků sejde více, než kolik je trenérů. Do nich přirozeně počítám osoby s profesionální licencí a nikoli „trenéry“, na jejichž vysoké počty narážíme na řadě míst, nejčastěji právě v restauračních zařízeních. Oni dobře vědí, jak sestavu složit a jak dosáhnout úspěchů. I pro ně se hraje…
