Článek
Dnes si dovolím začít pozitivně, jak jsem naznačil v předchozím zamyšlení / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-houby-budiz-pochvaleny-97893 /, kdy jsme si ocenili určité přednosti moderních informačních a komunikačních technologií. Klady najdeme také v jiných podobách, aniž bychom se museli nadměrně namáhat. Myslím s jejich hledáním. Nejen hub samotných.
Pro každého nepůjde o lákavou vidinu, ale představte si praskání oleje na pánvi a smažící se houbové řízečky. Už se vám sbíhají sliny? Komu by ne. Jiný by dal přednost smaženici. Zde připomenu známou lidovou průpovídku od slavné české autorky - „proti gustu žádný dišputát“. Jistě víte, o koho se jedná. Dávali jste ve škole při probírání autorů a autorek klasiky aspoň trochu pozor? Nikomu nebudeme vnucovat úpravu hub, ať již půjde o jejich usušení do polévek a omáček nebo o pečení, smažení a vaření. V ne jedné domácnosti se nemohou dohodnout, co bude lepší. Leckdy se rozhodnou, že stvoří více variant, aby se podařilo dosáhnout na uspokojení všech. Což se mi jeví jako kladná cesta, zároveň též docela náročná. Je-li hlavně dostatek lesních plodů. Ale o kolik by asi tak mohlo či mělo jít? Názory se budou různit.
Na vyvážení bych připomenul jakýsi stín, který je tvořen poměrně velkým rozsahem práce při čištění hub, jejich prohlídce a přípravě na samotné kulinářské akty. Nezřídka je zapojena celá rodina. Jestlipak si spolu povídají? Nebo vnímáme nasupené pohledy, zklamané obličeje a „udřená“ těla? Jejda, kolik zatím mohli jedinci odeslat sms a MMS a prohlédnout si zábavných videí. A o kolik přišli na sociálních sítích. Kdo kým je, tak uvažuje.
Přidám navazující a snad zajímavou souvislost. Část dřívějších houbařů se dopředu připravovala tak, že nahlíželi do příslušného atlasu. Někteří si ho brali do lesa s sebou, aby se mohli rozhodnout a ujistit na místě. Kritik by dodal, že šlo o jednu z mála knížek, kterou za život vzali do rukou. Navíc se jejímu obsahu docela věnovali. Dnes mají všechno na internetu a právě též ve svém přístroji. Že by jedna etapa houbaření skončila? Pracovitější? Nesnadnější? Přitažlivější?
Ještě bych nabídl jeden pozitivní moment. Z mého úhlu pohledu. Kupříkladu když potkáme někoho známého a relativně v klidu si popovídáme, na což mimo les jaksi „není čas“. Pořád někam spěcháme. Má na nás vliv atmosféra města a jeho rychlé dopravy a ostatních uspěchaných osob? Je důvodem, že jsme si do lesa trochu jinak nastavili svou hlavu? Neženeme se za plným košíkem v co nejkratším čase? Užíváme si volnějšího tempa? Patrně můžeme všem verzím přikývnout. Leckdo po vstupu mezi stromy zvolní krok. Jako kdyby mu někdo či něco napověděl/o, že má zkrátit tempo a užít si pozměněných podmínek. Pro někoho by se mohlo jednat až o mimořádné. Nebo zde máme variantu, že si s někým cizím porovnáme „úlovky“, což může být základ pro pozdější kontakty. A možná společné lesní výpravy?
Na závěr rád doplním něco vlastního. Můj zážitek pochází zpřed pár roků ze Šumavy, kdy jsem tam pobýval v jistém rekreačním zařízení. Kalendáři vládla druhá půlka měsíce října. Proslýchalo se, že je hodně hub. Navíc jde o málo obydlená místa. Nelenil jsem a po snídani vyrazil. Pronikl jsem dost hluboko do lesů. Panoval kdysi říjnový mráz, který se vzhledem k části roku a vyšší nadmořské výšce dal očekávat. Moc oblečen jsem nebyl, proto jsem se snažil pohybovat rychle, ale i tak jsem plody našel. Nikoli málo. Vybavil jsem se igelitovými pytlíky a nestačily. Plodů narostlo požehnaně. Houby o sebe bez nadsázky zvonily. Po návratu jsem je položil na ústřední topení. Jak dopadly? Příště si po spíše kladných elementech a děních sdělíme pár podkladů o stinných stránkách houbaření.
