Článek
Možná by někoho nejdříve a jako první poznatek či dojem napadlo, že si připomene a vyvolá obrázky ze sportovního prostředí. Hráč kopané se rozhodne k odvážnému a rychlému průniku. Poté však lehce zavadí o bránícího spoluhráče a vzápětí s teatrálním výrazem padá na trávník. Na něm se svíjí a před světem ukazuje tzv. strašné grimasy, aby všichni viděli a věděli, jak moc trpí. O jak hrozný faul šlo. Leckdo z diváků jeho fintu - jak se mezi lidmi říká - spolkne i s navijákem. Jiní ho měří přísně a jeho divadelnímu kousku nevěří. Prý tak činí pravidelně. Další jdou ještě o kousek dále a pouštějí se do silné kritiky. Občas na hřiště zalétnou výroky jako - „vstávej, nic ti není!“, „žádný simulování, vztyk a jedeme dál“, „na co si to hraješ, ty…?“ a jim podobné. Jinou kapitolou je přístup rozhodčích.
Podíváme se nyní do školního prostředí. Někteří z vyučujících ukazují tvář, která není moc pravdivá. Ne snad že by lhali, ale rozhodně nepředkládají úplné informace. Třeba jak se nemá lhát, ale má se říkat pouze pravda. Jak se daným výrokem sami řídí? Kdyby se jich někdo zeptal a oni u sebe našli dostatek odvahy se přiznat, jak by hodnotili dobu, kdy z nich byli žáci a žákyně? Přistupovali aktivně ke stanoveným úkolům a povinnostem? Nic nezatajovali svým rodičům a dalším dospělým? Kolik času věnovali vypracování domácích úkolů? A jak vypadala jejich příprava na další den do školy? Zřejmě bychom narazili na dost vysoký počet různých doznání, že postupovali jako jejich současní svěřenci. Pokud by k odpovědi přistoupili čestně a otevřeně. Nic se během roků zásadně nezměnilo. Pouze část by jich dodalo, že přece jenom měli větší respekt a úctu k vyučujícím a nedovolili si tolik, kolik ukazují dnešní děti.
Kdo se zamyslí, jistě najde nejméně jednu další polohu, pro niž se nadpis hodí. Leckdo si o sobě myslí více, než jaké jsou jeho skutečné vědomosti, znalosti, dovednosti, zkušenosti a schopnosti. Pak bychom si mohli a měli myslet, že hraje tzv. vyšší hru. Jako kdyby byl něčím a někým více než ostatní, kdo se kolem něj pohybují. Co se odehrává v jeho hlavě? Spoléhá, že si nikdo jeho manévrů nevšimne? Proč si tak počíná? Poměrně často v pozadí bývá závist vůči lepším a nespokojenost se sebou sama. Snaží se přehlušit různé vnitřní impulzy, ale zpravidla nenachází potřebné a účinné cesty. Proto se pouští do hraní rolí. Někdy i před sebou sama!
Očekává, že mu nějakým způsobem pomohou, zejména pokud se jedná o osvědčené cesty a postupy, kterých použil v nedávné minulosti. Pochopitelně si přeje, aby jeho kousky nebyly odhaleny a aby si všichni mysleli, že skutečné jsou prvky a děje, které před sebou vidí. Máme kolem sebe osoby, které jsou v hraní natolik úspěšné, že by nikdo nevěřil, že mimo „publikum“ jsou někým docela jiným.
Dobrým a přínosným krokem bývá, že osvojitel a vykonavatel divadelní role rozpozná, že cosi s ním není úplně v pořádku a začne se angažovat v procesu sebepoznávání. Od specialistů na vnitřní procesy lidí se dozvíme, že mu půjde velmi k duhu. Měl by se však držet rad profesionálů a nespoléhat na rádoby odborníky. Není řečeno, že občas nemohou docílit jistého pokroku. Nepracují však na základě prověřených postupů. Vlastně též oni před námi a možná rovněž před sebou hrají divadlo. Jakého úspěchu dosáhnou? Jaké si dali cíle? Pouze vydělat? Dostat se na výsluní? Být uznáváni?
Co od sebe a od ostatních mohou očekávat? Je dobré průběžně usilovat o zpětnou vazbu a pracovat se sebereflexí. Jenže se tu požaduje věnovat sem hodně času, úsilí, sebezapření, trpělivosti a důslednosti. Máme co do činění se sebe/kázní. Proto by bylo pro jedince lepší přestat hrát či přehrávat a začít opravdu pilně a systematicky pracovat. Výsledek přijde.
