Článek
Nedávno jsme měli možnost se něco dozvědět o nadšení pro průměrnost. Kdo by chtěl vznést námitku, že příliš straším, zřejmě by při pohledu na reálný život moc nepochodil. Pokud by tvrdil, že uvedený jev se netýká všech, budu s ním souhlasit. Pouze doplním, že kromě mých pozorování a poznatků se jedná o informace od osob, které s mladšími i staršími dětmi pracují desítky roků. Je nabíledni že hodně viděly.
Kdybych měl v zájmu rozšíření poznatkového arzenálu podat kolem nadšení pro průměrnost poněkud obecnější vyjádření, jak by zaznělo? Kdo ho má, zdá se logické, že může vzniknout zase jen průměrnost. Nebo její nižší „kamarádka“ podprůměrnost. Ptejme se. Nakolik se kdo jako dospělý spokojí s laciným jídlem? Povšimněme si, jak hodně lidí se tzv. odbývá. Podobně lze uvažovat o oblékání, odpočinku, pobytech na dovolených atd. Ne snad že by se měli příliš rozmazlovat, ale… Mnozí se snaží šetřit, kde se dá. Průměrnost vítězí, protože u části obyvatel tak trochu musí.
Ještě bych docela rád přidal jeden poznatek. Jsou jím mladí sportovci a jejich počínání. Když se přijdete podívat na hřiště, kde probíhá jejich trénink, na první pohled nic zvláštního nezjistíte. Trenér upřesňuje, co se bude dělat, chlapci či dívky vyslechnou jeho pokyny a poté se pouštějí do práce. Postupně absolvují jednotlivé části a na závěr se sbalí a odejdou, častěji odjedou domů a přesněji - jsou odvezeni. Kdo by dnes chodil pěšky, že? Nová doba…
Od zasvěcené osoby mám zajímavý podklad. Hovoří ve smyslu, že nikdo z trénujících mladíků se nepřijde zeptat hlavní osoby, v čem konkrétně se má zlepšit, co má pilovat, na co se ještě více a silněji zaměřit a zda si má nějakou dávku přidat navíc. Trénink bere jako jakousi povinnou položku v denním rozvrhu, když už byla do jeho života vřazena, v lepším případě si ji přál, když nekriticky sledoval fotbalisty, hokejisty, tenisty a zhlédl se v jejich možnostech a dosavadních úspěších. Více ho zajímá, co bude po akci, tj. věnovat se nabídce moderních informačních a komunikačních technologií. Někdo by mě mohl označit za jedince malujícího čerta na zeď. Já se budu trochu bránit, neboť zmíněné podklady jsou čerpány z důvěryhodných a spolehlivých zdrojů. Můžeme si pomoci silnějším argumentem. Kolik opravdu dobrých hokejistů vychovaly zdejší české a moravské oddíly? Kdo se podívá pozorně, zjistí, že současné počty jsou minimální. Stačí se podívat na podíl našich hokejistů v NHL. Dříve stovky, pak desítky, dnes jednotky.
Nejlepší prošli úplně jinou cestou, totiž skandinávskou. Kdo se tam pojede podívat, zjistí několik velkých rozdílů. Kupříkladu v mentálním nastavení dětí, které chtějí dosáhnout úspěchu a také se proto více než dostatečně snaží. Leží jim na srdci jejich osobní růst. Je jim cizí trénink jen tak odjezdit a mít pokoj. Jsou jinak vedeny a samy posléze přemýšlejí, v čem a jak na sobě mají pracovat. Dojdou osobně za trenérem a svůj stav a potence s ním probírají. Leckdy také se sportovním psychologem.
Bezesporu nejde o náhodu. Kdo kromě Kanady vozí medaile z MS a ZOH? Odpověď je jasná. Jinak řečeno a napsáno - u nich nadšení pro průměrnost rozhodně nenajdeme. Mezi jejich charakteristické rysy patří každodenní námaha a úsilí, uplatnění kázně, vůle a orientace na úspěch, o němž jsou přesvědčeni, že nepřijde jen tak sám od sebe. Proto nespoléhají na automatický průběh, ale jsou srozuměni s vysokými nároky na práci. Dobře mladí jedinci sami vědí, že cesta konkurenceschopnosti je správná. A po ní se snaží jít co nejdéle a nejlépe. Je na jejich postoji a praktickém postupu něco nesrozumitelného?
