Článek
Možná by mohlo být hned jasno. Kdo má alespoň základní sportovní znalosti, ví, že fotbal se hraje na dva poločasy. K nim se obvykle přidává několikaminutové nastavení. Podle pravidel se v odůvodněných případech přidává prodloužení. Někdy se v něm nerozhodne, a tak ke slovu přijdou pokutové kopy. Analogií jsou dvě pololetí ve školním prostředí. Prodloužení se ovšem nekoná, snad jen pro nejhorší žáky v případě reparátu.
Jsem přesvědčen, že cenu bude mít předestřít konkrétní příklad. Představíme si sportovní hřiště s jeho okolními plochami, kde mj. najdeme doskočiště, plácek pro volejbal a nohejbal a pár travnatých úseků. Na jednom z nich jsou shromážděni malí hráči. Většina asi sní, že se stanou slavnými fotbalisty. Konečně, někteří mají jejich příjmení na svých tréninkových dresech. Jak se však sami přesvědčují, jejich vlastní umění není moc vysoko, když se snaží napodobit kousky a finty svých vzorů, pravých fotbalových mistrů.
Někomu možná chybí informace, jak škola přetéká do fotbalu. Jestliže jsem zamyšlení tak nazval, samozřejmě slib splním a vše vysvětlím. Dokonce půjde o více obrazů. Jako první vystupuje, že se kluci musejí snažit, doslova smekat, aby plnili trenérovy pokyny. Ke všemu jsou doprovázeni jeho velmi silným hlasem. Já si za sebe myslím, že by se tak hlasitě projevovat nemusel či neměl. Záleží mu na dokonalém provedení úkonů ze strany malých hráčů? Usiluje o zajištění a spíše zvýšení autority? Pak by měl vědět, že křik mu tady sice pomůže, ale není jedinou a dokonce ani ne nejlepší metodou.
Jako školní vklad se mi jeví, že část chlapců moc neposlouchá. Jak by sami o sobě rozumně sdělili - „dělají blbosti“. Název pochází z rodičovské dílny a někdy je obměňován na koniny, kraviny a ptákoviny. Kupodivu nikdy na kozloviny a třeba slepičiny. Naopak prasečiny se ve škole i během fotbalu objevují. Je zajímavé a poučné sledovat trenérovu reakci. Mám na vybranou. V mé blízkosti vystupuje „pan hlasitý“, jehož lze zaslechnout až na přilehlé chodníky, přestože hned vedle nich vede docela frekventovaná ulice. Pohlédnu-li jiným směrem, spatřím skupinu, jíž vévodí „pan tichý“. U něj se autority dosahuje příkladem, pohledem, pevností postoje a klidem. Kázeň se mi u něj zdá lepší. Napadá mě srovnání se školou. Občas se v ní stává, že se vyučující zlobí, což bývá vodou na mlýn jistým týpkům. Mezi jejich cíle občas patřívá, že se ho snaží ještě více popíchnout a vytočit.
Trénink ještě neskončil, když mě napadá třetí spojitost. Nečekal jsem, ale než se chlapci převlékli a přezuli, kolem stojící rodiče se více srazí k sobě. Co se bude dít? Že by měli něco, jak se mezi lidmi říká, na srdci? Nakonec se ukáže, že vést řeč bude trenér. Jak jsem později zjistil, vůbec nebyla krátká. Vlivem docela silného povětří jsem skoro nic neslyšel. Doputovaly ke mně pouhé útržky. Z nich bych vybral výroky jako - „vaši kluci si musejí rozmyslet, co chtějí“, „nekázeň rozhodně nebudu trpět“, „tady se hraje podle jasných pravidel“ apod. Se zvýšenou pravděpodobností reagoval na chyby, nedostatky a poklesky budoucích fotbalistů. Ač mluví tlumeně a nevzrušeně, myslím, že by mohl aspoň trochu posloužit jako inspirace pro některé příslušníky pedagogického sboru.
Leckteří si netroufnou pevněji apelovat na rodiče. Možná by si měli uvědomit svou velkou výhodu - děti k nim chodit musejí, zatímco návštěvy tréninků jsou ryze dobrovolné a ještě placené. Budoucnost nám ukáže, co ze školy přeteče do fotbalu a co zamíří naopak.
