Článek
Ano, někdy se můžeme dočkat lecjakého překvapení. Ne každý má čas věnovat dění u sousedů pozornost. V dané souvislosti vydávám čtoucím jedincům doporučení, aby si přečetli knihu - Někdo cizí v domě od autorky Shari Lapena. Mj. se v ní dozvědí, kam časté pozorování okolí vede. Ne vždy k příznivým procesům. Navíc jde o knihu velmi čtivou a jako u málokteré platí, že se od ní obtížně odchází. Připojím jednu myšlenku z ní - Vážný problém s drogami skrývají někdy lidé, u nichž byste to čekali nejmíň. A tají i všelijaké pokoutní aktivity, pomocí nichž si drogu opatřují. Spousta lidí má ošklivá tajemství. Právě, tak se leckdy stává, čímž se značně přibližuji k obsahu a duchu dnešního názvu.
V části případů je počínání sousedů vcelku jasné. Seká trávu, řeže dříví, spravuje střechu, češe jablka, vymetá sníh atd. Ale co když vyjíždí autem v nezvyklý čas? Co jestli se před jejich vraty shromáždí automobilů několik? Vystupují lidé, které jste předtím nikdy neviděli. Nebo u nich zastavilo velké auto a vynášejí řadu balíků. Copak jim asi přivezli? Někoho z obyvatel není vidět již řadu dní. Co se děje? Stalo se něco? Dlí vůbec doma? Zmizel pod rouškou noci? Došlo k vraždě? Není divu, že roste zvědavost. Občas též obavy. Je zajímavým podkladem do debaty, kam vše povede. Nepřekročí se určité hranice? Třeba ve smyslu zásad slušného chování, které by měly být respektovány v široké míře.
Součástí úplné informace je, že někdy se v sousedství děje něco, co se nám nelíbí. Zákonitě vyvstávají následující otázky. Jakou míru přizpůsobivosti bychom měli projevit? Budeme jeho potíže a přestupky hlásit? A komu? Jsme přesvědčeni, že jeho konání je již za hranicí přestupku? A dokonce za čarou trestné činnosti? Na čem bude záležet? Na naší aktuální náladě? Na znalosti zákonů? Na postrčení od životního partnera? Na síle veřejného mínění? Že nám před dvěma roky nevyhověl a nepomohl? Že nám udělal nějakou schválnost? Nedávno se o nás nehezky vyjádřil? Protože mu závidíme? Jinak se zachováme, když ovládneme Občanský zákoník a navazující právní ustanovení. Vidíme, že přehled je pestrý. Nikoli kompletní.
Aby se dále nemlátila obecná sláma, předložím konkrétní příklad. Vlastně dva. Nad ním se písemně sejdeme příště, aby nás nerušil od dnešního přemítání. První se týká domácího násilí. Jak se dnes již ví, bere na sebe více podob. Tady tzv. hlubší zájemce odkazuji na lepší literaturu, kde se dozví o motivech osoby užívající násilí, o příčinách setrvání oběti ve vztahu, o druzích a projevech násilí atd. Smutnější verzí je, že se část násilných aktů týká dětí, ať již vystupují jako svědci, zprostředkovatelé vzkazů a podílníci na pokřivené komunikaci, nebo jako bité oběti. Dodám, že inteligence člověka tu nehraje zásadní roli. Ve statistikách příslušných úřadů a institucí najdeme týrané děti v rodině matky a otce, kteří oba vystudovali VŠ. A pracují na docela významných postech. Řekněme, že jde o podobné zjištění jako u závislostí na návykových látkách. Nenajdeme ji pouze v tzv. závadových a sociálně slabých rodinách. Ani nelze jednoznačně prohlásit, kde je k popisovaným algoritmům a dějům blíže.
Opět se nám množí dotazy. Komu, co a kdy a jak budeme hlásit? Nebo nebudeme? Jde o vnitřní věc rodiny a my se do ní nebudeme vměšovat? Poděkoval by nám někdo? Nebo by se na nás zlobil? Jak by se dále odvíjely naše vztahy? Co ne/lze očekávat? A co si o nás budou povídat ostatní sousedé? Ocení naši odvahu? Přilepí na nás označení „bonzáci“? Měli bychom se s nimi poradit? Co jestli řeknou, že si ničeho nevšimli, ale je zjevné, že jsou v obraze? Tady nikdo dopředu neví. Nebo naopak ví, a proto „raději“ nikomu nic nesdělí. Proč by se měl pálit?
