Článek
Máme za sebou ne zrovna slavnou návštěvu na hodině Tv. Zásadně netvrdím, že každá tak vypadá. Ano, můžeme sledovat relativně šikovné děti při nakládání s míčem. V zájmu vyrovnané informace však nesmím zapomenout na pár druhostupňových dětí, které doposud nezvládly kotoul, ani vpřed, ani vzad. O náročnějších cvicích se nebudu vůbec zmiňovat. Shyby bychom spočítali velmi snadno a stačily by počty prvňáka zkraje podzimu. A ještě by se dalo pokračovat. Oběma směry.
Nyní se podíváme na úroveň rodného jazyka u dětí. Jak jsme se mohli přesvědčit, většina jich nedosáhne na úroveň, aby se živily hlavou a v zahraničí. Takže by na hodinách českého jazyka měly rozhodně přidat v pozornosti a ve snaze. Dost přesvědčivým důkazem je cvičení, jehož podstatou je převést hovorovou řeč do spisovné podoby. Paní učitelka promyslí pár vět, které by se neměly dostat na papír. Docela se těší, že žáci a žákyně budou jejím nápadem zaujati. Půjde o docela tvořivou práci. Mohou při ní uplatnit své nápady, umění a nebudou tolik svázány. A mohou se blýsknout před ní a před ostatními dětmi! Rád bych před dalším pokračováním představil několik konkrétních příkladů. Jednalo se o následující věty - „hele, ten je ale dobrej, co?“, „co bude dneska na véču?“, „dneska večer to nepude, čučíme na bednu“ a jim podobné. Prostě úplně obyčejné a běžně užívané.
Bude žádoucí upřesnit, že jim chybí něco více než jeden a půl roku, než zakončí svoji školní pouť na prvním stupni. Takže by se dalo předpokládat, že… Cvičení ovšem dopadlo bídně. Cizím slovem nastalo fiasko. Jednak děti projevily nízký zájem. Dá se chápat. Neměly před sebou displeje a nehonily se na nich barevné figurky. Navíc paní učitelka vyžadovala klid, aby se dalo přemýšlet a pracovat. Jednak nic pořádného nevyprodukovaly. Vlastně se nikomu ve třídě nepodařilo vymyslet spisovné ekvivalenty. A bylo ještě hůře - podle obličejů se zdálo, že zmíněný žalostný stav nikoho neudivuje a není mu líto. Neobjevila se ani snaha, že by někdo řekl, co je teď žádoucí udělat. Doslova nic. Ticho a nezájem. Jen pár sklopených hlav.
Přitom nemají tušení, kolik informací na sebe nechtěně prozradí. Nejen tu o nízké úrovni sebe sama. Kupříkladu jak se doma v rodině komunikuje. Jak se rodina chytila do tzv. moderní pasti. Její podstatou je, že se lidé dostávají na stále vyšší technickou a technologickou úroveň, přičemž stále méně vědí o cestě, jak vznikla. Zde je omluvou, že nemusejí znát detaily. Kdo z běžných uživatelů PC zná jeho algoritmy? Kdo by dokázal něco naprogramovat? Jako kritičtější a varovnější je poznatek, že mají velmi omezenou slovní zásobu. Málokteré dítě uvede, že mu doma někdo četl. Rodiče nemají čas. Spíše v popředí než v pozadí najdeme opět moderní informační a komunikační technologie a neschopnost jim odolat. Aspoň částečně. A samy děti aby četly? Kdepak. U nich je příčina stejná.
Věnujme krátkou chvilku vyučující osobě. Cítí se zaskočena. Dala si práci s přemýšlením o cvičení. Prožívala radost, že našla správnou cestu. Spotřebovala čas na papírovou realizaci, tj. tisk a kopírování. Úkoly rozstřihala pro každého jedince ve své třídě. Cvičení zařadila do své přípravy tak, aby vhodně navazovalo na předchozí učivo. Snažila se děti motivovat a vysvětlit jim smysl a přínos úkolu pro ně samotné. Nabízela pěkné známky za zdařilé dílo…
Po zásluze sem budou patřit následující otázky. Může se ně zlobit? Mohou děti za svůj nízký stav? Co slyší v médiích? Nemyslím úplně na hlavní TV a rozhlasové zpravodajství. Stačí se zamyslet, jaké pořady se k nim dostávají prostřednictvím sociálních sítích. Nemluvě, kolik se v nich objevuje reklamy a dezinformací. Jaký bývá rozsah násilí? Podobně by se dalo uvažovat o rodičích a o úrovni jejich komunikace, ať již sem budeme počítat jejich vzájemnou či směrem k dítěti. Nezapomínejme, že děti zpravidla konají, jak vidí a slyší. Odborníci by zde použili pojem - sociální učení. Uzavřeme poznámkou, jak je potřebný kladný vzor, lépe aby jich působilo více. Pak by se možná klesání mohlo zastavit. A někdy třeba…
