Článek
Po návštěvě lesa s jeho trochu záhadným a nevyzpytatelným rybníkem a po připomenutí, jak se dá klesnout za pomoci placatých elektronických kamarádů, se podíváme do školního prostředí. Klesání pro leckoho nebude až tak překvapivé. Nebo ano?
Moderní komunikační technologie nebyly vzpomenuty náhodou. Mnozí lidé - a děti mezi ně patří - se chlubí, v jak širokém rozsahu je využívají. Jestlipak se jim podařilo se zamyslet nad odvrácenou stránkou? Její podstata zní - čím více se jich dostává do našeho praktického užívání, tím méně se namáháme. Výsledek je zákonitý a očekávatelný. Má podobu - tím méně jsme připraveni, vycvičeni a vytrénováni. Pro někoho možná nejde o hodnotu. Přesto by se mohl alespoň krátce zamyslet, jak by si v životě počínal bez nich. Nebo kdyby se dostavil delší výpadek v dodávce elektrického proudu. Leccos z dnešních obrazů naznačuje, že vybitý přístroj bez možnosti okamžitého nabití a naskočit do on-line režimu se řadí mezi největší potíže až „katastrofy“.
Vstupujeme do školy. Podobně lze uvažovat o dění při vyučování. Kam děti klesnou? Jako první mě napadá hodina TV. Mezi první znaky patří, že již doma se část dětí „necítí dobře“, a tak se snaží apelovat na své rodiče, aby je omluvili. Matky a otcové jim často vycházejí vstříc. Na pomyslném srdci jim leží, aby se jejich potomci měli lépe než oni. Leckdo z dospělých si může vzpomenout, jak mu bylo nepříjemně při běhání na škvárovém a později na tartanovém oválu, při přespolním běhu, který dnes z programu zřejmě již vymizel, dále když skočili málo do výšky a do dálky, jak se jim jiné děti smály atd. Přece nenechají svého syna a/nebo dceru trpět. Jistě, omluvenku napíšou, ještě by se přehřál, uhnal si něco, moc se zadýchal, zpotil, utrpěl by nějakou duševní újmu atd. Nelze…
Část dětí na TV přijde. Ještě prve jsme mohli sledovat, jak některé s převlékáním otálejí. Co kdyby na poslední chvíli přišel pokyn paní učitelky, že se akce ruší? Změna by se jim tentokrát moc hodila. Na druhé straně musím v zájmu úplnosti dodat, že řada dětí se na TV těší. Konečně nemusejí sedět jako spoutané a na něco odpovídat. Hezky se protáhnou a raději proženou, vybijí ze sebe napětí z domova, a hlavně právě ze školy. Zřejmě i proto bývá cestou do tělocvičny a na hřiště tak silný hluk. Vyučující sice hřímá, ale tady se leccos bere jinak.
Jsme na místě, kde se bude reálně cvičit. Po mírném rozehřátí, které skupinu dětí dost unaví, se půjde běhat. No, běhat, děti mají za úkol ve vlažném tempu udělat dvě kolečka kolem travnatého hřiště. Pro některé půjde o příliš vysokou metu. Mají pocit, že nedoběhnou a snad na hřišti vypustí duši. Čelo se jim brzo orosí, začnou je bolet nohy, pálit v plicích, srdce mocně buší, objevuje se pot v podpaží. Samé nepříjemnosti. Nebude lepší se vzdát? Nejlepší by bylo být odeslán na lavičku, ba ideální stav je dostat se do třídy. Tam je v tašce schován mobilní telefon. S ním si bude rozumět mnohem lépe než s „tělocvikem“, jímž se myslí vše, co dítě na zmíněný druh vyučovací hodiny potřebuje. Možná není náhodou, že některé z nich ho „raději“ ztratí.
V závěru bych rád připomněl svůj nedávný zážitek. Jeho podstatou je zjištění, jak rychle, promiňte, opravuji na přesnější znění - jak pomalu děti zaběhnou určité trasy. Mj. jsem se dozvěděl, že někteří chlapci sami sebe vidí jako fakt dobré. Na konkrétní dotaz, za jaký čas překonají jeden kilometr, se mi dostává hrdé odpovědi - těsně pod 4.30 min. Chvíli sleduji třídu a přemýšlím, jestli jsem slyšel dobře. Vzápětí se mi dostane ujištění, že jsem se nepřeslechl. Opravdu slabý čas. Chce snad někdo lepší důkaz o poklesu? Na sprinty jsem se raději ani neptal.
