Článek
V úvodu bychom patrně mohli vyjádřit souhlas s názorem, že každý by měl působit v oblasti a řešit problémy na úseku, o němž něco ví, který vystudoval a vyučil se v něm a především se mu po jistou dobu prakticky věnoval a díky praxi má odpovídající zkušenosti. Lépe i výsledky. Leckdo z nás má za sebou ne zrovna kladný zážitek, jak se proces neblaze vyvíjel, když do něj zasáhl někdo, kdo tak nemá činit.
Na řadě míst bývá jasno, zatímco na jiných se setkáváme s řadou rozličných potíží. Někde mezi se nachází rodina a škola a otázka, kdo z nich se má zabývat výukou a výchovou a případně kdo by v čem měl mít širší podíl. Jak pravda obvykle vypadá? Mnozí zploditelé dětí uvádějí, že mají mnoho práce a málo času. Odhlédněme od skutečnosti, že jim skoro každý den zbude několik hodin na sledování TV, sezení v restauracích a na klábosení s přáteli. Více důležité je, že ještě méně než času mají potřebných informací a zkušeností, aby se dokázali s výchovnými úkoly řádně vyrovnat. Omezený čas pro ně bývá nejlepší výmluvou, aby zde nemuseli projevovat moc aktivity. Většinou by se během ní prozradil nedostatečný přehled, bezradnost, přehmaty, neschopnost a nejistota. Jako rodiče si je přece nemohou dovolit, a tak raději setrvávají na pozici - kdo nic nedělá, nic nezkazí. Jenže ve výchově uvedený algoritmus rozhodně neplatí. Je založena na aktivitě vychovávajících.
Části dospělých se daří tvářit důležitě a zasvěceně. Mnohé by se však změnilo, kdyby jejich konkrétní kroky byly kriticky nahlíženy a skutečné výsledky změřeny. Význačným odborným poznatkem je, že leckdy stačí krátká doba, jestliže bude vyplněna kvalitně a s potřebnou intenzitou. Kolik ale rodičů je schopno tak postupovat? Velká část z nich zastává názor, že stačí zajistit materiální, technické, finanční a organizační prvky a dítěti nařídit, jak se má chovat a vystupovat a poučit ho, že se má pořádně učit. Případně někým / přísný otec, cizí zlý pán, strašidlo… / a něčím pohrozit! Třeba tzv. polepšovnou. Samozřejmě se jedná pouze o základní minimum, které pro zdárný rozvoj, růst a motivaci zpravidla nepostačuje.
Nedostatky najdeme rovněž na straně pedagogů. Mnozí již rezignovali na naplnění poslání, o němž zprvu měli / velmi / příznivé představy. Postupně zjistili, že za poměrně dobrý plat je možné jednotlivé školní děje absolvovat o něco lehčeji. Podstatou je, že se soustřeďují jenom na vyučovací aspekty, jimž navíc někdy nevěnují odpovídající vysokou pozornost a snahu. Vždyť je tak snadné se vymluvit, že děti jsou dnes velmi roztěkané, nekoncentrované, hyperaktivní, neukázněné, bez zájmu atd. O výchovném přístupu ani nemluvě. Co se děje?
Pedagogové zde jaksi zapomínají na fakt, že mnohé leží v jejich rukou a hlavách a že oni mají díky dosaženému odbornému vzdělání reálnou šanci stát se ústřední postavou procesu ve škole. Nezřídka je ale pro ně přitažlivější a zejména pohodlnější splynout s davem, než aby každý den bojovali o naplnění vzletných cílů a ideálů. Ne málokrát by se jim dostalo kritiky ze strany starších a zkušenějších kolegů a kolegyň, kteří již hodně pamatují a vědí své. Současně si uvědomme, že také učitelé jsou lidé, kteří ve škole a mimo ni mívají určité problémy, prožívají je s příslušnými pocity, zabývají se svými trápeními a neúspěchy, sní o lepších zítřcích a nemají daleko k myšlenkám si práci ulehčit. Proč by se měli / zásadně / lišit od jiných?
Rodiče by si měli být vědomi, že hlavní díl výchovy leží na nich, protože oni dítě na svět přivedli a mají za něj plnou rodičovskou zodpovědnost, jak je uvedeno v příslušném zákonu. Kromě uvedeného faktu existuje požadavek jejich výchovné kontinuity, vždyť každý učitel někdy skončí, dítě přejde jinam a zase jako vždy zůstane rodičům. Naopak v oblasti učení leží hlavní tíže na učitelích, oni jsou nebo by měli být profesionály, kteří nejlépe vědí a umějí, jak dítě učit a naučit, aby se učilo a zvládlo požadovanou látku a aby si z vyučovacího procesu cosi užitečného odneslo. V daném smyslu se domácí úkoly a studijní činnost mimo vyučování ve prospěch školy může jevit jako nedostatečnost v práci učitelů a školního systému. Možný výklad je, že doma se děti učí proto, aby dohnali, co učitel ve škole nestihl a nezvládl. Zde by se jistě dalo ještě po nějaký čas diskutovat, neboť důvodů se rýsuje více.
V závěru se sluší dodat, že nadpis by jistě měl platit. Musí mu ovšem předcházet důležitý krok v duchu, aby se ujasnila pravidla, obsah a hranice počínání všech zúčastněných skupin osob. Poté můžeme očekávat posun.
