Článek
Tak bych měl asi něco udělat. Podívejme se na historický průřez žákovskou myslí a pocity. Jinak by se dalo napsat, že budu usilovat o zachycení, jak běžel v hlavě čas.
Rok 1974. Jsem žákem ZDŠ a onemocněl jsem angínou. Už od pátku stav nic moc. Krk, jazyk, hlava, neklamné známky zdravotního poklesu. Hm, nejméně týden sám doma. Jsem nakažlivý a patrně mě nikdo nenavštíví. Stýská se mi po kamarádech, ale snad nějak přežiji. Nejsou mi pouhé čtyři roky. Ve škole ostatní zatím dost postoupí kupředu. Nikdo se nefláká. Přitlačit musejí všichni. Jak já jejich náskok stáhnu a vymažu, abych se zase ocitl ve špičce třídy? Podaří se mi nějak dohonit zkoušení? Jak se dostanu k další jedničce z písemky, která se chystá na úterý? Dostanu nějaký náhradní termín?
Od středy je mi lépe. Matka pěšky vyráží k nejbližšímu zodpovědnému žákovi. Sice ve škole neexceluje, ale z jeho sešitu bych se měl dozvědět potřebné minimum, abych / příliš / nezaostal. Vše klaplo. Poslal mi po ní sešity, které zítra nepotřebuje. Vzkázal, že se sám zastaví a vyměníme si je. Den uběhl a opět přinesl úspěch. Mám další sešity a pozdrav od dětí a od soudružky učitelky. Do soboty mám vše hotovo a navíc i zvládnuto ve své hlavě. V neděli jsem vše lehce přejel, abych se následující den neocitl mimo. Příští pondělí jsem nastoupil a brzo utekla jednodenní tolerance. Od úterý se mě nikdo neptal. Vlastně si vzpomínám, že soudružka učitelka nikomu nepřipomínala, že si má látku dopsat. Snad jen největší „firmě“ ve třídě. Proces se děl automaticky. Jaksi samosebou…
Rok 1984. Moje zdravotní situace se skoro opakuje. Jako nyní už pomyslný žák zůstávám proto doma. Jsem trochu rád, že týden vynechám. Učení bylo dost a je prospěšné si od něj na chvíli odpočinout. Čtu si v knížce a občas si nechám puštěné rádio. TV nikoli. Tu mohou zapnout pouze rodiče a její provoz je omezen. Jinak by prý dítě mělo moc nežádoucích myšlenek a vykonalo by doma málo práce. Jen ať se opovažuji ji zapnout. Raději se mám starat, abych si postupně a co nejdříve dopsal látku. Jistě vím, že budu zkoušen! Jak by asi zkušební akt dopadl, kdybych se nesnažil a neměl vše v pořádku?
Rok 1994. Do naší země po velkých společenských, politických a hospodářských změnách vtrhla svoboda. Někteří rodiče se z ní při pohledu na své potomky hroutí. Jiní ji naopak vítají. Vzduchem létá mnoho otázek. Vcelku zákonitě. Přesto se stane, že dítě onemocní. Vím, že jako žák bych se měl aspoň trochu starat. Ale paní učitelka se mi nezdá v poslední době tak přísná. Něco jsem zaslechl, že se dříve „moc snažila“. Říká se, že neměla úplně nejlepší názory a měla by se držet v ústraní. Ale copak já jako dítě vím, oč se jedná? Látku jsem zameškal, ale být doma je docela fajn. Jen abych se brzo zbavil pitomého škrábání v krku. Snad mi med a citron pomohou. Dá se však věřit rodičům? Co jestli kráčí o naučené povídačky, které ve skutečnosti moc nefungují?
Rok 2014. Je už dost dávno po dříve zmíněných historických aktech. Co se děje při vyučování, mě moc nezajímá. Je lepší si psát s kamarády sms. Trochu se vzájemně pobavíme. Skoro všichni, jimž píšu, mi závidějí. Co zrovna berou, mi je trochu jedno, jen ať se tam smaží. Bolí mě v krku a hlava a kdo by myslel na nějakou práci. Jo, prý se učitelka ptala, kdo mi donese sešity. Odepisuji, že nemusejí pospíchat. Někdy to pak dodělám. Matka se také ozývá. Nechce mít potíže, aby ji volali do školy. Já radši koukám na telku. Až se trochu zmátořím, sednu k PC. Aspoň se něco dozvím, ale hlavně si zahraji nějakou hru. Na mobilu není moc kvalitní. Během školního roku bývá méně času než o hlavních prázdninách. Dobré příležitosti je třeba náležitě využít.
Rok 2024. Ve škole jsem nebyl týden. Nikam nespěchám. Doma mi je dobře. Píšu si s kámoši. Vůbec nejsou nadšeni tam sedět. Úča pořád něco chce. Prudí s testy. Ještě že jsem doma. Mírná horečka přišla vhod. Komu by se chtělo ráno vstávat, pokud vládne tma, fouká mrazivý vítr a na chodníku by člověk uklouzl raz dva. Je pohoda být doma a především mít k dispozici sociální sítě. Tolik se mluví o dezinformacích, já tam však nevidím ani jednu. A co je na internetu na koukání příležitostí. Člověk se tam může přihlásit natrvalo a nikam neodcházet. Je na něm „hodně práce“ od rána do noci. A i poté!
Rodiče něco říkali o sehnání sešitů, jenom jsem přikývl. Ale nic dopisovat nebudu. Nebyl jsem ve škole, tak se mě přece netýká, co tam probírali, ne? Jasné jak facka. Za chvíli se na vše zapomene. A máma s tátou mají moc práce. Přijdou pozdě, na nic se neptají, rychle se najíme a pak zalezou před TV nebo koukají na displeje svých chytrých mobilních telefonů. Je jedno, co berou do rukou a nač hledí, stejně brzo usnou. Já pak můžu pařit ještě hodiny… Tam běží život. Co nějaká škola? Kdo se mě kdy bude ptát na rovnice, koncovky oxidů, stupnici tvrdosti látek, druhy bylin a travin a další „blbosti“?
Tak jsme s průřezem dění v mozku žáka na konci. Každý s ním nemusí souhlasit. Myslím, že poměrně dobře ilustruje posuny v hlavách dětí. Když si změny uvědomíme, zřejmě se již nebudeme divit dnešnímu neutěšenému stavu ve školách. Děti jsou nevychovanější, více si dovolují, nemají odpovídající zájem o učení, zásady slušného chování jim moc neříkají… A ještě by se žel dalo pokračovat. Třeba popisem horších žáků. Úmyslně jsem si vybral pouze „průměrného“. Na závěr se omlouvám hrstce snaživých, poctivých, odpovědných a pracovitých dětí a rodičů. Tvoříte minoritu, ale neměli bychom vás přehlížet. Kéž by vám snaha, píle a čestnost byly kuprospěchu.
