Článek
Leckoho ze čtenářů patrně napadne, že se autor v nadpise dopustil chyby. Nikoli. Přesto je třeba zájemce o pročtení materiálu pochválit, že projevil obezřetnost a zachoval se v duchu významné myšlenky J. A. Komenského. Její podstatou je, aby lidé nevěřili všemu, co se jim předkládá. Název je správný a my si ho v následujících řádcích poměrně lehce objasníme. Pro některé z rodičů patrně půjde o nové informace. Jiným pomohou vysvětlit, co dosud částečně tušili a předpokládali.
K dispozici máme dvě a možná i tři základní verze. Na ně se postupně podíváme, aby nám přinesly užitek. V první lze zaznamenat, že vysvědčení, jakého žák již dříve dosáhl, ovlivňuje jeho školní putování. Už na počátku docházky se zařadil mezi dobré a horší, úspěšné a neúspěšné a o něco později mezi jedničkáře, dvojkaře, trojkaře atd. Praxe potvrzuje, že zařazení do konkrétní skupiny má značný význam. Jeho podstata spočívá ve faktu, že se v ní pravděpodobně udrží, ač jeho výsledky se mění. Není v ní sice úplně „přišroubován“, ale nějaké „lepidlo“ se tam určitě vyskytuje. Tak se stává, že vlivem uvedeného mechanismu někteří žáci nikdy nedosáhnou na lepší známky, byť by si je za přístup a snahu zasloužili. Nebo se na změnu známky musejí hodně nadřít. Jako by měli bojovat o vstup do relativně uzavřené společnosti. Hodně se na daném faktu a jeho uskutečňování podílejí příslušníci pedagogického sboru a především působení psychologických mechanismů a zákonů, jež jsou součástí dění. Jinak se dá napsat, že jak si učitel žáka zařadí, tam ho zpravidla nechá.
A oč běží ve druhém případě? Mám na mysli, jak bude vysvědčení působit po ukončení školy. Důvtipná čtoucí osoba odhalí, že se bude jednat o spojení - jaké vysvědčení člověk dostane od samotné praxe, do níž s určitým vysvědčením dorazí. Jako žák i jako student jsem se hodně snažil, aby moje hodnocení bylo co nejlepší. Zdálo se mi správné a logické, aby zmíněný úřední dokument vypadal co nejlépe. Nenechal jsem se zviklat poněkud liknavými přístupy části spolužáků na ZŠ a podobně později na SŠ. Až na VŠ jsem byl konfrontován s poněkud nepříjemnou myšlenkou - vysvědčení nemá přímý vliv na praxi po škole.
Podobně jako jiní jsem si začal klást následující otázky. Mám se cítit podveden? Nebo aspoň trochu? Má cenu se tolik učit? Jaký je smysl desítek a stovek hodin, které jsou tráveny na učebnách a analogických vyučovacích zařízeních? Co je vlastně důležité? Bude příjemnější vyměnit namáhavost za zábavnost a volnost? Koruna byla nasazena ve chvíli, kdy se objevila zpráva, jak na některé jedničkáře v praxi čekají jisté osoby, aby jim jejich studijní úspěchy osladili. Prý probíhají procesy v duchu - „tak tys měl samé jedničky na maturitě, jo?“, „u nás nějaké červené diplomy z VŠ neplatí, tady to máme drobet jinak“, „aha, přišel nám jedničkář, tak si ho pořádně proklepneme, hošíka, slečinku“ apod. Kdo by měl radost? Elán klesá.
Motivace za pomoci dosáhnout co nejlepšího vysvědčení začala selhávat. Naštěstí nespadla viditelně dolů. Přece není jedno, jak se člověk učí a jaké má výsledky. Pozdější praxe přinesla jasné poznatky. Za prvé - má cenu se poctivě učit a připravovat, byť s rizikem že ne vše bude použito. Za druhé - část osob na budoucích pracovištích tak reaguje s ohledem na svoji závist, že někdo dosáhl lepších výsledků. Nedokázaly se vyrovnat se svým relativním nezdarem. Za třetí - je potřebné získat řadu dalších potřebných vědomostí, znalostí, dovedností, zkušeností a schopností, aby se člověk prosadil. Za čtvrté - i když se jedinec na škole hodně nadřel, měl by ji pochopit jako nutný základní krok, na nějž mají navazovat další. Vysvědčení má svou cenu!
