Článek
Je nošením dříví do lesa psát, jak děti rostou. Čeká se, že pokročí také kvalitativně. O něco později proto začnou nároky na předvádění návštěvám stoupat. Kupříkladu má bezchybně zahrát na hudební nástroj, přednést delší báseň, excelovat v násobilce, citovat ze Starých pověstí českých apod. Jenže jak ze života víme - není všechno zlato, co se třpytí.
Obecně platí, že spousta dětí se ráda ukazuje. Něco je v nich a částečně se původ nachází ve faktu, že doposud zažily málo uznání, a tak vyhledávají příležitosti, aby ho dosáhly. Konečně moudří jedinci vědí, že děti leckdy provádějí „zlobivé“ kousky proto, aby upoutaly pozornost a dospělí se jim náležitě věnovali. Bývá signál vyslyšen? A podaří se rodičům a celkově dospělým správně reagovat? Nejlépe vlídně a bez podrážděnosti. Uvědomuji si, že jejich aktuální i dlouhodobá situace nemusí vypadat příznivě. Ale když už děti mají, měli by o ně pečovat co nejlépe.
Zpět ke klavíru a/nebo k houslím. Žádost návštěvy či úkol rodičů bych nezatracoval. Děti tak mají možnost absolvovat svoje první veřejné vystoupení a prožít pocity, které s ním bývají obyčejně spjaty, nejčastěji obavy, trému, napětí a strach - nejen z chyby. Kdo se jich však ptá, jak se cítí? Matka sděluje - „nikdo tě přece nekousne“ a „vždyť hraješ jen před tetou“. Dítěti může začít leccos vrtat v hlavě. Má ona teta snad menší hodnotu? Nebo jde hlavně o fakt, že ji zná? Od specialistů na vnitřní procesy lidí bychom se dozvěděli, že pro část osob je nejtěžší něco předvádět právě před známými a jako nejobtížnější diváky a posluchače vidí rodinné příslušníky. Často se stávají rovněž největšími kritiky. Pokud se jedná o důvod, že na nejbližší jsme nejpřísnější, protože nám na nich záleží, je proces v pořádku.
Patrně bude užitečné připomenout známé lidové heslo - cvičení dělá mistra. Bylo by vhodné se zamyslet, jak bude pro dítě těžké něco předvést, pokud navštěvuje ZUŠ pouze několik týdnů. Ještě vlastně nic neumí a už se má postavit před oči dospělých osob. Navíc netuší, že co právě předvede, se s ním může táhnout dlouhá léta. Ne každá vzpomínka během pozdějších rodinných sešlostí je každému příjemná. Hráči z dávné historie by mohli vyprávět - kdyby se jim chtělo. Pokud by je někdo požádal, celou věc by zlehčovali, svoje někdejší negativní pocity by maskovali výroky jako „to už bylo dávno“, „pořádně si to nepamatuju“, jindy by přitvrdili ve stylu „zase tě to bere, dej mi s tím pokoj“ a „běž laskavě obtěžovat někoho jiného“. Možným a rozumným řešením je dopředu dosáhnout dohody, aby se o dané sféře pomlčelo. Jde o lepší postup než apelovat - „ne aby tě napadlo, abych/abys zase…“. Leckdy je součástí nepěkný podtón, který se dříve či později dostane do hry. Co kdyby poté došlo k nedůstojným krokům? Rýsují se nedobré dopady.
Všimněme si, že v pozadí se často nacházejí spíše přání a ambice rodičů než samotných dětí. Jistě se vylepší jejich osobní pověst, jestliže se dítě předvede jako šikovné, nadané, chytré, rychlé, chápavé atd. Někdy dostane drobnou i větší odměnu. Hrdost a někdy žel pýcha matek a otců ponejvíce stojí výše. Kdybychom tak viděli do utajovaných zákoutí jejich úmyslů…
Odkazy, které s tématem souvisejí:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-kdyz-prijde-navsteva-197285
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-navsteva-a-komplikace-s-ne-videnym-59527
