Článek
Zdá se, že v poslední době roste počet dětí, kterým se nechce jít do školy. Ještě horší variantou je, že se jim nechce chodit do školy. Pozorní jedinci, tj. čtenářky a čtenáři, si všimnou rozdílu. Nemusejí se trápit pojmem o ne/dokonavosti sloves, stačí, když si uvědomí existující rozdíl. Totiž početní. Stále častěji dochází ke scénám před školou nebo o kus dále v šatně a dokonce až před třídou, z nichž část je možné označit jako bolestné a srdceryvné. Poté není překvapením, že přijíždějící matky a někdy též otcové stráví na daném místě delší čas. Což má své zákonité dopady. K nim se ještě dostaneme.
Ano, je současnou skutečností, že rodiče své potomky nadměrně ochraňují. A rozhodně by se oni a jiní dospělí měli zamyslet, kam vše vede a co mohou způsobit a co se leckde a u leckoho již reálně děje. Pozor na reakce a na přijímaná opatření. Je velmi snadné prohlásit, že si děti mají zvykat, cvičit odloučení a celkově se zocelit v tělesné a zejména v duševní rovině. Jenže jak víme, ne na každého bude tvrdší postup platit. No - ohledně stupně tvrdosti by se mohla a zajisté měla vést diskuse. Skoro každý z dospělých by mohl přispět vlastními vzpomínkami, zážitky a tehdy prožívanými a možná ještě dnes připomínanými pocity. Jak podnět předkládám následující otázky. Byly všechny jevy příjemné? Kolikrát narazil na nepochopení a odmítání ze strany rodičů a vrstevníků? Zajisté šlo o docela četný jev. Zlobil se? Byl naštvaný? Ovládl ho smutek? Projevila se bezmoc a beznaděj? Chtěl plakat? Křičet? Zhroutil se? Měl chuť se někam ztratit? Někoho napadnout? Vše mohlo být ve hře. Právě se začínáme silněji dotýkat dopadů, jak jsem je zmínil v předchozím odstavci. Jistě by stálo za pozornost a čas se jimi zabývat. Jako problém se jeví, že většina lidí dnes tzv. jede dopředu, nemyslí na minulost, aby nespadli do negativních pocitů, a zároveň se snaží moc se nezajímat o budoucnost. Příliš je tíží.
Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici doporučení, abychom volili moudrý postup a rozumné řešení.Hezky se poví, ale realita bývá velmi náročná. Hodně záleží, jak fungují procesy v rodině v delším časovém pásmu. Jak vypadal styl dosavadní výchovy? Zase nám pomohou další dotazy. Měli rodiče ujasněny své přístupy? Snažili se o pochopení svého dítěte? Odstraňovali mu z cesty všechny překážky? Pouze mu rozkazovali? Naopak plnili vše, co si přálo? Nadměrně ho chránili před zátěží a stresem? Rozhodně dítě musí cvičit svou přizpůsobivost a odolnost. Mluvíme o připravenosti na život, přičemž jako sportovní analogie vystupuje trénink před závodem.
Nikoli ideální je sdělit dítěti - „no, víš, mně se taky nechtělo chodit do školy“. Pochopitelně jde o možné vyjádření, má šanci zvýšit pocit sounáležitosti, ale riziko spočívá ve směru, že se potomek bude doptávat na podoby a detaily. Co kdyby si vzal „poučení“, které se nebude nikomu hodit? Jinak napsáno - mohli bychom se mj. dost přiblížit k ulejvání, předstírání, lajdáctví, podvodům a záškoláctví. Je zde potřebné připomenout, že v dřívějších časech bývaly trochu jiné pohledy než dnes. Tolerance klesá a více se dbá na zákony a předpisy. Koho však historie zajímá? Každý si hledí jen sebe a žene se vpřed. I současné dítě!
Určitě lepší postup je místo střelby od boku a vydávání zákazů probrat spolu jednotlivé okolnosti a na základě poznání stavu odsouhlasit a stanovit společné zásady a z nich vycházející praktické postupy. Mnohé lze vyřešit v klidu a dosáhnout zdárné podoby, především pokud se nám podaří získat dítě pro spolupráci na základě opravdového pochopení přínosu pro něj samotné. Pár postřehů si dovolím nabídnout příště.
