Článek
Nadpis nás skoro automaticky uvádí do finanční oblasti. Zdá se, že jde o správný postup. Kolik máme s sebou mít peněz na výlet? Kolik jich máme mít na nákup? Patří sem též úvahy v případě přesunu na návštěvu? Možná ano, možná nikoli. Ale co když se přemění v nakupovací akci? Nebo padne rozhodnutí, že se místo domácího sezení, konzumování dobrot a popíjení lihovin někam vyrazí? Třeba by mohla nastat tzv. větší zábava, ne? Kdo si však uvědomí možná rizika?
Ne snad že bychom museli naznačenou scénu opouštět, ale vydáme se jinam. Myslím, že rovněž půjde o užitečné zamyšlení. Jistě nebude sporu, že aby lidská společnost mohla dobře fungovat, musí přijmout určitá pravidla. Nemusí nutně a hned jít o zákony. Vše se vyvíjelo postupně, přičemž na počátku byly rozličné zkoušky, později zvyky, zvyklosti a obyčeje. V další fázi se kromě získaných zkušeností objevily nepsané zákony a normy, které se v moderní době proměnily v písemné soupisy. Tak vznikly zákoníky a kodexy.
Nedá mi nepřipojit myšlenku, že s počtem zákonných úprav se objevuje názor, že jich je tolik z důvodu špatného stavu společnosti. Něco na tezi bude. Kdo se v předpisech má vyznat? Nestačilo by se dohodnout, že se lidé k sobě navzájem a ke svému hmotnému okolí budou chovat dobře? Nedalo by vše shrnout do jakéhosi desatera nebo patnáctera, aniž bychom museli myslet na náboženskou verzi? Moudré osoby naznačují, že kráčí o možnou cestu. Jenže člověk je tvor přemýšlivý a vynalézavý a snaží se lecčemu vyhnout. Má o mnoho lepší a zároveň obtížnější pozici než zvíře. Na rozdíl od něj si nevystačí s pudy a instinkty. Dlouho se do života chystá, ale pak je schopen dosáhnout na mnohem vyšší úroveň než zvíře. Ne ale pokaždé! Občas se člověk ukáže jako horší, méně šikovný, o rychlosti ani nemluvě!
Byl jsem svědkem diskuse o jistém zákonu. Jeden účastník ho uvítal, druhý nikoli. Trochu se odvolal na výše zmíněnou okolnost s počtem zákonů. Kdo se chová slušně a ctí zásady slušného chování, onen zákon nepotřebuje. Mezi argumenty zaznělo, že lidé, jejich skupiny a osazenstvo pracovišť by neměli být tolik svazováni nejrůznějšími úpravami, ustanoveními, nařízeními a direktivami. Proč? Je-li více hranic a především pravidel a nařízení, zvyšuje se možnost a faktičnost jejich porušování. Jako analogii lze uvést počet dopravních značek před křižovatkou. Pokud se tam umístí dvě, řidič je stihne vnímat a dodržet. Při vyšším počtu část nestačí registrovat a ani je nebude plnit. Leckdy žel úmyslně. Leckdo pojede poslepu či na základě intuice. Možná lépe než kdyby je všechny řádně prostudoval…
Zaslechl jsem protikladné postoje. Jeden zněl, že člověk není svatý, nelze spoléhat na nějaké jeho dobro, a proto je třeba ho sledovat, kontrolovat a dávat mu najevo, že bude průběžně prověřován a hodnocen. Zde jsem vycítil odvolávku na známé lidové heslo - „důvěřuj, ale prověřuj“. Nic proti němu nemám, sám ho v přiměřené míře využívám. A jak zní podstata opačného stanoviska? Člověk se narodí tzv. čistý, nezkažený a s nejlepšími úmysly. Až počínání ostatních v jeho okolí ho zkazí a přivede na nesprávné a nepěkné myšlenky. Po vzoru příkladů a „příkladů“ si osvojí nežádoucí algoritmy a spěje více či méně rychleji na známou šikmou plochu. Nebo se k ní aspoň přibližuje.
Přesto otázka z nadpisu zůstává, byť se posunula a zjasnila. Kolik máme mít zákonů a vyhlášek? Je jejich počet odrazem nedůvěry osob na čele? Jak velkou roli v nich hraje touha po moci a vlivu? Proč musejí takřka o všem vědět? Je na jejich krocích aspoň něco pozitivního? Proč se nezeptají nás obyčejných dole? Alespoň někdy a na něco. Proč se do jejich hlav dostaneme pouze krátce před volbami? Myslím, že máme látky k práci ve svých hlavách více než dostatečné množství.
