Článek
Zdá se, že k němu postupně dochází. Někdy možná i skokem. V každém případě jde o specifickou směs kvalitativních a kvantitativních položek. Za sebe bych prohlásil, že nepůjde o proces jednolitý a naprosto spolehlivý. Mám na mysli, že se při něm může objevit poměrně dost prvků, které by se pro aktivní účastníky a účastnice mohly stát překvapením. Bude předložen konkrétní počet obrazů. Co kdo si z nich vezme a co naopak nikoli, klidně ponechám na něm.
Obraz číslo jedna: je možné, že v některých školách se nacházejí houby ve vypreparované podobě. S nimi je nyní konec. Budou se odstraňovat, aby nepřekážely. Bylo zjištěno, že již neslouží svému účelu, jako se odehrávalo dříve. Sedá na ně prach, který se vůbec nekamarádí s nárůstem rozličných alergií u dnešních dětí. Navíc se děti posunuly ve smyslu, že je vycpané exponáty - od hub až po dravce - vůbec nezajímají. A ještě je potřebné upozornit na jeden charakteristický prvek. Neumějí se jich dotýkat bez poškození. Berou je do rukou, jako kdyby šlo o kusy z pevných materiálů. Když jsem se poptal na význam slova „preparovaný“, odpovědí se stalo mlčení a nechápavé pohledy. Dodám, že se tak prezentovali žáci a žákyně na druhém stupni.
Obraz číslo dva: je možné, že v některých školách jsou houby v atlasech. Také ony bude třeba odstranit. Důvody se jeví více než zřejmé. Kdo by dnes chodil do lesa? Ztrácet čas čmucháním mimo pěšiny a cesty se současným dětem jeví jako zbytečná ztráta času. Vždyť by se musely obléci, obout, někam se přesunout (samozřejmě motorizovaně, tj. bez vlastní zásluhy a přičinění) a především si muset odříct neodmítnutelnou nabídku moderních informačních a komunikačních technologií. Jestliže chci houby vidět, stačí zajet na internet a mám vše jako na dlani. Kdo by se plahočil někam ven. Po lese se přece nedá jezdit autem. Když už se musí, protože rodiče prudí a nedá se jinak, snad tam dítě nějak vydrží. Jen aby se podařilo chytit signál… Pak se dá docela přežít.
Obraz číslo tři: je možné, že v některých školách se na části míst nachází plíseň a má houbovitý charakter. Je nutné nasadit příslušné dezinfekční prostředky, aby se nákaza nešířila do dalších školních prostor. Leckdo by si z předmětu chemie mohl vzpomenout, že některé druhy dokážou být velmi agresivní a jsou schopny spíše více než méně uškodit.
Obraz číslo čtyři: máme houby na mazání starého typu tabulí. Jestliže budou v ještě širším rozsahu než dosud zaváděny jejich interaktivní kamarádky, je jasné, že jim brzo odzvoní. Navíc si od nich děti umažou ruce! Doma za ně skoro všechny práce dělají matky a částečně též otcové. Nechat si natéct pár kapek mírně špinavé tekutiny na ruce je tak hrozné! A ještě ke všemu vydržet příšerný zápach! Jde snad o trest? Za co? Neměl by si žák stěžovat?
Obraz číslo pět: u něj zůstaneme déle než u všech předchozích - tvoří ho žáci a žákyně. Během mé docházky na ZDŠ jsem následující příměr nezaslechl, ale stalo se tak o něco později. Děti se při vyučování snaží zachytit co nejvíce informací. Tváří se, jako kdyby jich stále neměly dost. V dané souvislosti by se dalo mluvit o určité zvědavosti a až dychtivosti. Odtud již nebude obtížné si představit, proč jsem se zmínil o houbách. Ano, nasávaly informace jako houby. Jistě bychom v přírodě našli lepší materiály, ale příměr klidně mohl sedět. Do nedávných časů. Současnost přináší konec hub v českých školách v žákovské podobě. Dramaticky poklesl počet dětí, které zajímá, co se ve škole probírá. Již nenasávají školní znalosti jako ony houby. Ano, několik jich dosahuje pěkných výsledků, ale učení berou jako - převážně nepříjemný - úkol, se kterým je nutné se popasovat. Zejména aby nenastaly potíže s dospělými. Jinak jde o tzv. průběžnou položku. Zbývá se pouze zamyslet, kam naznačené cesty povedou. Zdá se, že houby ve škole neporostou. Ani po dešti… Spíše se šíří ne-houby!
