Článek
Možná někoho hned napadne, že každý rok se nějaké dítě zraní či onemocní. Ano, stává se. Se zvýšenou pravděpodobností by se tak mohlo stát také doma. Pochopitelně není vyloučeno, že podstatou příčin bude souhra okolností během pobytu. Nezapomeňme, že na většině komplikací se podílejí sami lidé, děti nevyjímaje. Jak se mezi lidmi říká - čert nikdy nespí!
Vedení letních dětských táborů má za úkol a povinnost zajistit správné podmínky po věcné a organizační stránce, aby se vyloučilo co nejvíce faktorů, které by mohly dětem způsobit nějakou újmu. Obvykle narazíme na snahu, odhodlání a též na patřičný stupeň profesionality. Nicméně občas se pár negativních zpráv na veřejnost dostane. Je záhodno dodat, že potíží je naprostá menšina, byť k jistému zadrhnutí dojde všude. Je na zkušenosti a citu vedoucích, jak vzniklé trampoty řeší a co se jim ne/podaří. Zdraví dětí a jejich bezpečnost přirozeně musejí být na prvním místě. Nesporně si dovedeme představit, jak je obtížné rodičům volat, že se jejich potomkovi na táboře něco stalo.
Nelze se nezastavit u následující záležitosti - lékařské posudky. Pro pořadatele nejde o zrovna lehkou oblast. Nezřídka kráčí o formální dokumenty, z nichž se nic pořádného nedozvědí. Zdá se, že ani přes plynutí času tu není žádoucí posun, nedosahuje se odpovídající kvalita. Kdo se aspoň trochu vyzná, pochopí a bude souhlasit s pojmem - zbytečná byrokracie. A navíc si uvědomme, že jde o dost velkou zátěž zdravotnického systému. V neposlední řadě platí, že se tu točí dost peněz. Ano, někdo by vznesl námitku, že pár stokorun nikoho nezabije. Jenže já bych předložil dva výroky. Za prvé, někdy právě zmíněná - byť nepřesná - částka rozhoduje, jestli dítě pojede či nikoli. Stačí si vzpomenout na naše osobní finanční procesy při nakupování. Leccos chceme, ale kvůli ceně věc, předmět či službu odmítneme. Podobně se hranice ne/přijatelnosti vyjevují též tady. Za druhé pracujme s násobky. O jakou částku se jedná za deset tisíc dětí? A za sto tisíc? Leckoho by závěrečný peněžní údaj mohl zaskočit. Běží o další výdaj, který dopadne na bedra obyvatel, hlavně rodičů. Jsou opravdu nutné?
Připomeňme si známou skutečnost - hlavní osobní odpovědnost za dítě nesou rodiče. Nebude nadsázkou tvrdit, že nejlépe znají svého potomka, vědí, čím trpí, co se mu ne/líbí, jaké jsou jeho přibližné limity v tělesné a v duševní rovině, na co je alergický a mj. jestli dochází ke specialistovi, což obecný lékař nemusí vědět. Jak dobře víme, český zdravotnický systém v daném ohledu moc dobře nefunguje. Kdo by co dělal aktivně nad rámec povinnosti? O provázanosti, individuálnosti léčby a o úctě k pacientovi ani nemluvě. Jako kdyby ho lékaři považovali za nějaký materiál, se kterým se mají dočasně setkat a postarat se o něj. A co nejdříve ho někam odeslat…
Proto by největší váhu mělo mít prohlášení rodičů. Čestné? Ústní? Písemné? Nevím. Matky a otcové by podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zřejmě měli sepsat a předat vedení akce nejdůležitější podklady, aby se předešlo potížím. Nebo se snad najdou rodiče, kteří dají přednost cíli v podobě - „zbavit se dětí, aby měli na pár dní pokoj“? Pak mají důvod zamlčet část podkladů o svém potomkovi. Hlavní je, aby „se tam dostal“. Jiní naopak přistupují k akci a k dítěti úzkostně a není vyloučeno, že na místo konání často telefonují. Jako kdyby měli v plánu naplnit známé lidové upozornění - „důvěřuj, ale prověřuj“.
