Článek
Je léto. Obvykle je spojeno s letním počasím a s teplejším vzduchem, vodou už na koupání, celkově zahřátým okolím. Mnoho lidí ani nepotřebuje upozornění, že si mají více hlídat pitný režim. Konečně, někdy se dočkáme paradoxu, že více naše těla žízní během zimního období. Málokoho totiž napadne pravidelně doplňovat tekutiny, když se vůbec nepotí. Myslí si, že je přece nemůže ztrácet. Objasňování ne/fungujícího mechanismu není dnešním cílem, ale je možné, že se k němu někdy vrátím.
Návrat se nyní bude týkat problému uvedeného v nadpisu - máme jako zákazníci nárok na kohoutkovou vodu v restauraci? Myslí se - zadarmo. Jak zaznívá v médiích. Zde bych rád připojil věcnou poznámku, že se jedná o chybně použitý termín, který způsobuje problém. Voda není zadarmo, někdo ji musí najít, získat, vyrobit, dopravit, kontrolovat, ošetřit, později čistit atd. Takže sem musí vložit určité finanční prostředky, obvykle nikoli malé. Proto voda není zadarmo, ale je nutno za ni platit dodavateli. Stačí připomenout pojmy jako vodné a stočné, které zřejmě všichni známe. Na místě je vhodnější použít pojem - bezplatně. Myslí se z hlediska zákazníků a zákaznic, kteří do restaurace přicházejí. Majitel ji zaplatit musí!
Podařilo se mi vyslechnout několik informací, které spolu rozhodně nejdou dohromady. Zkusím jich pár uvést. Za prvé - proč je veřejnost matena věcně nesprávnými pojmy? Jde za danou skutečností nějaký úmysl? O jaký by šlo? Kdo je jeho autorem? Kam míří? Kdo chce prospěch?
Druhá položka - důraz položme na slova - zákazníků a zákaznic. Možná by na vodu bez placení neměli mít nárok jedinci, kteří by jako žízniví přišli na místo pouze se napít vody. Kdyby se tak chovali všichni…
Za třetí - jsou náklady na kohoutkovou vodu opravdu tak vysoké, že ji někteří majitelé restaurací odmítají poskytnout? Na čí straně se nachází právo? Případně kde je silnější, pokud se zmíněné slovo tady dá použít? Jako boční poznámku uvedu, že použitím splachovacího WC odteče více a na účtu naskočí mnohem vyšší a tím i bolestnější položka.
Za čtvrté - je nutné, aby někteří provozovatelé za obyčejnou vodu účtovali desítky korun českých? Slyšel jsem o případech, kde za litr do džbánu požadují i více než sto korun českých. Kdo se o ceně dozví, se zvýšenou pravděpodobností ho žízeň přejde, že? Nebo si odskočí na WC, kde se napije. Přece tam neteče otrávená voda. Jistě pochází ze stejného zdroje.
Jak vypadá pátý úhel pohledu - o jakou sílu a vliv jde, pokud se vyskytne argument, že ve vyspělých zemích, třeba ve Francii, je zcela běžné, že kohoutková voda v restauraci je obvyklou zvyklostí? Je naší povinností opakovat, co se nalézá a funguje jinde? No - patrně jak kdy.
Za šesté - jak se budeme dívat na tezi „poskytování vody patří k dobrému zvyku, tónu, ukazuje na tzv. charakter zařízení“. Ano, něco na ní bude. Jenže jak víme, žijeme v kapitalistickém zřízení a mezi nejsledovanější elementy patří náklady, efektivnost a zisk.
A sedmá zastávka? Chce snad někdo podnikateli v oblasti restauračních služeb upírat právo na zisk? Myslím, že snad každý začíná podnikat s vidinou zisku, byť nemusí být závratný. Leckomu postačí, když uživí sebe a rodinu a nebude patřit mezi chudé a tzv. potřebné občany. Pozor - zákon zaručuje nárok na svobodné podnikání. Proč by mu měl stát a EU stanovovat, jak má s vodou nakládat?
V osmé složce bych viděl tzv. přinucení ve smyslu - „jestli chcete, vážený zákazníku, vodu, dejte si k ní u nás minimálně kávu, raději řízek“. K zamyšlení předkládám, má-li být právě uvedené poselství, pokyn či dokonce příkaz jasně zřetelný, deklarovaný a možná i písemně zveřejněný, aby se příchozí mohl rozhodnout. Než aby vyplázl tři sta korun českých za „vodní přílepek“, vydrží a napije se někde opodál. Tam, kde se chovají vstřícněji, případně navštíví WC na obecním úřadu, nejbližší obchod a tam svou potřebu uspokojí za mnohem méně. Ovšem stále bezplatně, nikoli zadarmo. I vodu jinde někdo musí uhradit.
Vidíme a čteme či tušíme, že se tu zjevuje nejen peněžní aspekt. Působí tu též psychologické a morální činitele. Jak byste dění viděli vy? A jak ho rozhodli?
