Článek
Název mě napadl pár chvil poté, kdy jsem se dozvěděl několik informací o zákulisí klasifikace. Za mého dávného mládí platila nepsaná a právně nevymahatelná zásada, že „známka se nemůže lišit o více než dva stupně ve srovnání s dlouhodobě dosahovanými výsledky“, jak je potvrzovala jednotlivá vysvědčení. Byly-li známky vyrovnané…
Jak není obtížné odhadnout, výrok skýtal nevýhody a jejich opaky. Krátce k nim poskytnu komentář, který kromě faktické má i svou psychologickou rovinu. Majitelé dvojek mohou jásat, neboť by tím měli mít žádoucí dokument - maturitní vysvědčení v kapse. Možná se objevuje riziko snížení až rozpadu motivace a snahy. Stačilo by někde podat velmi špatný výkon, a přece aspirovat na čtyřku, tj. dostatečnou? Odpověď patrně není nikde pevně zachycena a obsažena. Z obecného pohledu se na někoho může usmát štěstí. Vytáhne si tzv. dobrou otázku, trefí se do představ zkušební komise, ale jedničku nedostane, neboť skoro celou dobu „seděl“ na dobrém či dostatečném hodnocení. Osoby v komisi byly poměrně dost svázány. Neznám statistiku případů. Jistě by bylo zajímavé se do ní podívat a vědět. Je-li k mání.
Nyní se posuneme do současnosti. Z dnešních požadavků na klasifikaci vyplývá, že se hodnotí pouze aktuální stav poznatků a vědění. Jinak nic dalšího nepřipadá v úvahu. Samozřejmě jde do určité míry o nadsázku. Kdo by se dokázal oprostit od tzv. lidských prvků? Naopak od specialistů na vnitřní procesy lidí se hodně dozvíme, třeba jak se do naší hlavy promítají mnohé prvky a faktory kolem nás. V moudrých knihách jsou velmi pěkně, zevrubně a přehledně sepsány. Součástí pokynů je, že zkoušející se mají dohodnout, aby vše bylo jasné a student/ka necítil/a pochybnosti o známce, tj. aby se od jednoho z členů po straně nedozvěděli, že ono leccos bylo jinak, ale poněvadž…, přičemž sami sebe budou nahánět do příznivějšího světla. Narazíme ovšem na výjimky, kdy zazní - „musím vám za sebe říct, Jakube, že jsem vám navrhoval horší známku, než jakou jste nakonec dostal, a vy moc dobře víte proč“. Zdá se, že tu bude potřeba aspoň kusu odvahy. Co kdyby se mladý muž rozzlobil a napadlo ho učitele napadnout? Nebo je ve hře též pomstychtivost pedagoga? Nic nelze vyloučit. Ke zbraním je blízko. Nejen ke slovním. Navíc existuje inspirace ze škol v USA… Zajisté se může vyskytnout tzv. kladný případ, kdy člen komise bude tzv. špatně ohodnoceného studenta utěšovat, že on se zasazoval o lepší známku…
Příspěvkem k úplné informaci bude, že existuje procento studentů/tek, kteří místo na žádoucí zdar dosáhnou pouze na neúspěch. Jejich počet není vysoký, ale uklidňujícím zjištěním bývá, že jde o nejslabší studující. Již dříve byli známi svými slabými a nevyrovnanými výsledky. Jinou kapitolou je, jak se sebou v příštích dnech naloží. Půjdou na reparát? Budou ze všeho vinit svoje okolí? Někdo si na ně zasedl? Komu šlápli kdy a jak silně na kuří oko? Postěžují si na nespravedlnost na světě? A nakolik hlasitě? Podívají se na sebe věcně a sebekriticky? Budou si nadávat, že prohospodařili čas, který na studium měli vyhrazen? Nebylo ho málo! Že si měli dávat větší pozor a lépe si čas řídit? Třeba zásadně nižším využíváním možností a nabídek moderních informačních a komunikačních technologií? Zatnou zuby a konečně zaberou? Vezmou propad a opravu jako osobní výzvu? Vše je možné. Hlavním kritériem bude přínos pro jejich osobu a v širším rozsahu pro rodinu a budoucí život.
Zřejmě dobrým znamením je, když jich nebývá více než 10 %, pak by se asi mělo více uvažovat o kvalitě vzdělávání a rovněž o přísnosti přijímacích zkoušek. Zbývá dotaz pro úspěšné - jak zvládnou období, které přijde? Bude o dost náročnější. Nejen studijně. Kolik o něm vědí? A chtějí cosi znát v rozpoložení velké euforie? Až vystřízliví…
