Článek
Když si vzpomenu na dávná mladá léta, odjakživa patřil červen školním zájezdům. Kolik jsme sjezdili zajímavých památek. Kolik jsme viděli hradů, zámků, pevností, jeskyní, ZOO, katakomb a jiných pozoruhodností. Třeba Babiččino údolí. Většina z nás projevovala zvědavost a tajila dech nad skvosty, jež se nám nabízely a které jsme rozhodně vnímali jako vítané zpestření po mnoha desítkách hodin ve školních lavicích.
A pro leckoho se jednalo o překvapení, když spatřil stavby na vlastní oči a z bezprostřední blízkosti. Přece jenom vidět kolmé stěny hradu a představit si jeho dobývání nebo pád z ochozů je něco jiného, než když si o něm něco přečteme. A obrázků moc nebývalo. Úplnou informací je, že občas se někomu něco nelíbilo. Proč máme jít či jet zrovna tam? Proč na tak dlouho? Nepamatuji se ovšem na hlasité dotazy a natož na protesty. Byly vydány pokyny a dařilo se je dodržovat. Kromě večerky v posledním roce ZDŠ. Jako děti jsme nakupovali a rodičům vozili různé suvenýry / odznaky, papírovou verzi hradu aj. / a babičkám, dědečkům, tetičkám a strýčkům jsme posílali černobílé a občas také - jako pravou vzácnost - barevné pohlednice. Kolik jen se nám podařilo získat zážitků a vzpomínek. Docela velká část z nich se později stala inspirací pro akce s vlastními dětmi.
Zdá se, že doba se poněkud změnila. Zůstává skutečnost, že červen je nadále měsícem školních zájezdů, dnes se spíše používá pojem - školní výlet. Objevuje se však několik „ale“ v podobě varovných příznaků a stinných stránek. Dnes je školní výlet pro účastníky spíše utrpením. Zájezd bývá především velkým útokem na peněženky chudších žáků a studentů, spíše jejich rodičů. Podnikatelé a firmy se předbíhají v nabídkách zaručeně nejlepších výrobků a zboží a mladí lidé jsou pro ně velmi vítaným soustem. Jinak by se dalo napsat, že kráčí o lehce zasažitelné „cíle“. Takřka všude kolem a zejména v turistických centrech se můžeme setkat s mnoha kýči a napodobeninami kohokoli a čehokoli. Žijeme ve světě vzorů a iluzí, a tak vše, co mladé přibližuje k jejich ideálům, jde na odbyt a někdy dokonce na dračku. Ať žije kšeft! Proto chudé děti na akce ani nejezdí. Je přirozené, že se vyhýbají újmě, především negativním pocitům.
Na své si žel přijdou i učitelky a učitelé. V mnohem větším rozsahu a intenzitě jsou nuceni čelit pohodlnosti a lenosti žáků a žákyň. Dříve mezi nimi panovala zvídavost a chuť vypadnout ven a někam se podívat. Dnešní omladina je zhýčkaná a zkažená přímořskými letovisky a nějaké české a moravské zříceniny jsou pro ni výškou, kterou by nejraději - sportovně vyjádřeno - vynechali. Dalším prvkem je věčné smlouvání, argumentování a odmlouvání a neustálé připomínky ke komukoli a čemukoli. Nic není dobré, takřka vše je špatné. A proč se tohle musí? A nemohlo by se…? Můžeme telefon?
Pro všechny se nepřítelem stává počasí. Jeden den děti utíkají před prudkým lijákem a mají štěstí, že je na ubytovně nevyplaví kalná voda z přívalového deště. Druhý den se plouží v úmorném vedru, které je těžké snést i ve stínu u vody. Pro obecně nízkou kondici dětí žádné terno. O narůstající obezitě ani nemluvě. Zpotit se je problém. A překonávat překážky ještě větší. Jak některé z nich vypadají, jaký mívají vliv a co se kolem děje, nám zůstane na příští setkání.
