Článek
Dnes se podíváme do školního prostředí, jak již bylo dříve naznačeno. Pro méně znalé a pro nezasvěcené připomenu, že jsem spekuloval nad mírem v dané zemi. Vysvědčení pro naše občany moc jedničkově nevypadá. Raději půjdeme do školy. Co se v ní stane nebo by se mohlo stát, pokud ve velkém odejdou ukrajinští žáci a žákyně zpátky do své země? Co by uvedená změna mohla způsobit? Jistě bude zajímavé se zeptat osob, které jsou s nimi denně a pobývají jim nejblíže.
Není nutné si zastírat, že mnozí příslušníci pedagogického sboru by si oddechli. A leckdo velmi silně a nahlas. Přece jenom jde o dost velký kámen na jejich krku. Již tak mají hodně starostí s českými a moravskými dětmi. A nezapomeňme, že nový úkol na ně padl nedlouho po C-19, což byla vysoce náročná etapa. Leckdo by potvrdil, že by si pořádně oddechl, neboť by pokleslo napětí ve třídě, snížil by se počet potíží, nesvárů, konfliktů a především by poklesla agresivita. Ano, po příchodu dětí z Ukrajiny viditelně vzrostla. Jde o dost obecný a současně konkrétní poznatek. Kdo se bude na dění ve třídě dívat v průřezu časem, nelze si ho nepovšimnout.
Dalším oddílem, nad kterým se můžeme zamyslet, je, že by ubyl počet dětí, u nichž je zkracována, podceňována a všelijak ostřihávána domácí příprava. Vícekrát od různých osob zaznělo, že u Ukrajinců se patrně nejedná o zažitou zvyklost. Mohou padnout logické otázky. Nemají dostatek času? Tolik pracují? Nekráčí o tradici v jejich zemi? Nechávají vše nejraději na dětech? Jak ne/jsou zapojeni prarodiče? Sázejí na samostatnost potomků? Zvídavému pozorovateli se v hlavě zjeví dotazů více.
Pochopitelně narazíme na řadu vyučujících, kteří budou mít pocit, že jim zpřed jejich zraků zmizela část jejich minulé práce. Vytýčili si nebo jim byly dány určité cíle a oni se je snažili se ctí splnit. Jak je jejich letitým zvykem, poněvadž řada nadále i přes mnohé změny a nesplněné sliby vnímá svoji práci ve škole jako poslání. Proto jim patří velké poděkování. Kéž by tak pracovali jiní, ať již uvažujeme o úřadech či obchodech.
Další vyučující by přidali informaci, že mnohé děti cizinců jim přirostly k srdci. Přece jenom pro ně v předchozích měsících vykonali mnoho práce navíc. Blízkost a poznání jejich často neradostných okolností, třeba přesun z nebezpečného teritoria, ztráta otce či dědy během válečných bojů, podmínky žití na ubytovně, závislost na dávkách ad., v nich vyvolalo soucit a potřebu jim nadstandardně pomoci. Jejich přístupy opět cosi vypovídají o jejich osobních vlastnostech, o jejich charakteru. Jak říkají, šlo o kus života a s ním spojené zážitky a pocity. Na vykonané mohou být hrdí. Přesto se může stát historií.
Současně budou někteří myslet na zlepšení pozice a pohody českých dětí, z nichž část se stávala více či méně pravidelně terčem a občas i obětí různých kousků chování ukrajinských dětí. Z konkrétních příkladů bych vybral omezování osobního prostoru, nevhodné poznámky, neochotu spolupracovat, vyslovování nadávek, útoky na rodiče apod. Pokud si české děti něco přidaly, což se dá předpokládat, poté svou verzi předaly doma, tak kdo by se divil, že se čeští a moravští rodiče znepokojují a že se postoje k cizincům posouvají směrem k negativnímu pólu. Zejména pokud je známo, že slovům svým potomků takřka bezmezně věří. Leckoho ani nenapadne údaje potomků prověřit či se zeptat někoho jiného. Třeba paní učitelky. Nyní můžete přemýšlet, zda bude lepší, aby děti Ukrajinců ve škole zůstaly, nebo odešly. V čem? A pro koho?
