Článek
Došlo k havárii? Byl někdo zraněn? Musely zasahovat složky IZS? Psalo se o ní v novinách? Dokonce sem dorazil TV štáb? Prodloužili majitelé a správci dráhu? Přibyla speciální služba? Nepodařilo se sehnat obsluhu na letní sezónu? Uvidíme. Prozatím lze prozradit, že nové zážitky budou.
Jsme na místě. Je léto. Po deštivých dnech se atrakce otevřela a zájem rekreantů a rekreantek a jejich potomků je vysoký. Právě se k pokladně dostavila rodina s dospívajícími dětmi. Na příchodu bylo možné spatřit, jak se děti tváří průměrně znuděně a v rukou třímají placaté elektronické kamarády. Jde se jim dost špatně, přestože se sunou po rovné asfaltové silnici. Pokud sem přišli z městečka přes les, jak si v něm počínaly? Bylo pro ně důležitější vědět, co se aktuálně děje na sociálních sítích? Klidně by kvůli nim zakoply? Při velkých kotrmelcích by mohly upadnout do jiné sítě, totiž do záchranné kolem nejostřejší zatáčky dráhy. Leckdy kritizují své rodiče, jak jsou pomalí. Když však oni sledují displeje, bývá jejich tempo zoufale pomalé. Stačí nám na chvíli odtrhnout zrak a podívat se po svém okolí. Přesun je jen o něco rychlejší než tažení šneků.
U cedule s cenami a řadou variant se koná „bojová“ porada. Děti náhle ožijí, probudí se z jakéhosi elektronického snu a samozřejmě požadují co nejvyšší počet jízd. Matka a otec se ocitají trochu v rozpacích. Ještě jim z hlav nevymizely obrazy z dnešní snídaně. Rádi by se v klidu najedli, ale sledovat otrávené obličeje a poslouchat tzv. trefné poznámky je opravdovým zážitkem. Nyní je mají odměnit za drzost a neposlušnost uhrazením jízdného, které se pohybuje kolem 1500 korun českých? Navíc jsou si jako dospělí vědomi, že za chvíli bude vše zapomenuto. Stokoruny jenom letí a vděk se jaksi nedostavuje. Rodiče dnes neurčují, ale snaží se podobně jako na čas zvolení politici se zalíbit, aby se doma nestávaly ještě horší jevy a procesy. Děti diktují! Proto otec koupí maximální počet jízd. Následuje chvíle čekání a během ní jsou vzrostlé děti poučovány, což doprovázejí koulením očima a odvracením se od původců slov a vět. Na závěr zazní požadavek, aby schovaly mobilní telefony. A hlavně nic nenatáčely! Je nutné se soustředit na jízdu! Hrozí nebezpečné prvky. Třeba… Ani nestačí domluvit a děti máchají rukama „ale mami, prosím tě…“ a jim podobné.
Nyní provedeme drobný časový skok a za „naší“ rodinkou se vypravíme o čtvrthodinu později. Obě děti postupně přijíždějí do cíle. Pochopitelně s mobilními telefony v rukou. Pozorný divák by si povšimnul, že jízda byla dost pomalá. Jako kdyby se tu vytvářela analogie s ploužením na vozovce. Děti vlastně porušovaly pravidla. V nich stojí, že se mají podobně jako řidiči a řidičky v provozu na pozemních komunikacích věnovat výkonu řízení vozidla. Za nimi jedoucí osoby musely dávat více pozor, aby na ně jako na natáčecí jedince nenarazily. Nemělo by děti napadnout, že vlivem uplatnění svého přístupu omezovaly zážitky jiným? A že je dokonce ohrožovaly?
Jistě můžeme aktéry a aktérky pochopit, že se natáčejí. Jakož i prostředí kolem sebe. Je přece „nutné“ se svým činem pochlubit na zmíněných sociálních sítích, aby všichni věděli, kde byli a co si tam užili. Ale užili? Říká se, že kdo fotografuje, nemá už kapacitu vnímat zážitek, jak se snaží obrázek zachytit. Od expertů na duševní procesy lidí máme informací, že tady probíhá v podstatě stejný proces. Jako prozíravé a až moudré se zdá být, aby příslušné přístroje byly během přepravy zakázány. Může však vzniknout komplikace se „svobodou“. Zcela úmyslně jsem známý a frekventovaný pojem vložil do uvozovek.
A nabízí se jiné řešení? Co sem vsunout upozornění na osobní odpovědnost? Na druhé straně by o ní měli uvažovat uživatelé, kteří se snaží projet po bobové dráze co nejrychleji. Prý aby zažili příslušnou dávku adrenalinu. Tak zní důvod, proč po dosažení nejvyššího bodu čekají, až se jezdec před nimi vzdálí více než dostatečně. Jízda musí být „rachot“! Nebo jako nejlepší vyjde kompromis, kdy jedu bezpečně, středně rychle, nic netočím a mám na svém kontě delší čas aktivity v kovovém korytu? Je otázkou do debaty, zda si jedinec v současném tempu dovolí uvažovat, porovnávat varianty a přijímat relativně rozumná rozhodnutí. Zdaleka nikoli pouze na bobové dráze.
V závěru se „ke slovu“ na chvilinku dostanou rodiče. Jak se děti přibližovaly do cíle, viděli je na pár desítek metrů. Jistěže registrovali, že ratolesti s přístroji nakládají. V jednom případě nikoli aktivně, jen zůstal v ruce. Patrně však nebylo pochyb, že byl v akci o pár desítek vteřin dříve. První reakcí se stalo pozdvižené obočí. Zase neposlechly! Matka i otec za sebou jistě měli řadu zkušeností a se zvýšenou pravděpodobností více rozepří a konfliktů, což způsobilo, že dětem nevyčinili. Pouze utrousili pár povzdechů ve smyslu - „je marné jim něco říkat“, „mají svoji hlavu“, „to je ta strašná dnešní doba“. Vlastně adresovali své krátké proslovy sami k sobě. K dětem se nic nedostalo. Spěchaly se podívat na svoji fotografii z cílové rovinky, kterou zde pořadatelé nabízejí jako zvláštní službu.
Ke cti je nutno rodičům přiznat, že než děti sjely po bobové dráze, oni sami nechali displeje bez povšimnutí. Takříkajíc pasivně přežili pár napínavých chvil. Ocitli se na veřejnosti a zřejmě se jim nezdálo vhodné, aby řešili neuposlechnutí dětí. Svým způsobem jednali moudře. Komplikací ovšem je, že jejich uvážlivost a „moudrost“ si děti vysvětlí jako příležitost. Nebude divné, že si aktuální rodičovskou „slabost“ vyloží jako posun normy. Příště si budou počínat ještě riskantněji… A s telefonem v ruce! Borcům se přece nemůže nic stát!
