Článek
Nedostupné bydlení se v posledních letech stává stále častějším tématem úvah, hovorů a psaných textů docela vysokého počtu osob. Stěžují si sami zájemci a zájemkyně o bydlení. Nadšeny nejsou osoby, u nichž někdo bydlí, ale přitom již mohl pobývat jinde, kdyby… Kritická slova slyšíme od analytiků, politologů, sociologů, psychologů atd. Patrně právem. Jenže jedná se o úplnou pravdu? Neměli bychom zapomenout, že když hodně lidí něco tvrdí, ještě nemusí jít o naprosto průkaznou skutečnost. Proto rád upozorním na několik položek a souvislostí.
Nejdříve vyjdeme ze snadno ověřitelných faktů. Počet obyvatel ČR se za poslední roky zásadně nezměnil. Zcela logicky se musí jedinec za použití metody kritického myšlení ptát - jak mohou chybět byty, když se stav lidí u nás nezměnil za tři desítky let? Vzápětí je potřebné se dotazovat, jestli nekráčí o uměle vyrobený problém. Co jestli se tu silněji, než jak by se měly, promítají plány, vize a potřeby tzv. silných subjektů? Napadají mě developeři, politici, majitelé velkých firem a jedinci, kteří mohou a chtějí disponovat velkými finančními prostředky. A jak víme, potřeby vyvolává často rovněž reklama.
V neposlední řadě platí, že svoje nemalá želízka v ohni mají tzv. investoři. Mám na mysli skupinu osob, které kupují byty jako investici. Od příslušného odborníka jsem slyšel, že někomu z nich stačí byt vlastnit, aniž by v něm kdokoli bydlel. Zcela jim stačí, aby se ceny bytů ocitly na vzestupu, což je v minulých letech skoro vytrvale. Statistika nám říká, že třeba pořízení bydlení v hlavním městě je dnes čtyřikrát dražší než před pár lety. Jako hlavní faktory zmiňují pandemii C-19 a po ní působící energetickou krizi. Pochopitelně vše dopadlo především na tzv. nízkopříjmové skupiny.
Jak vypadá další pohled. Obraťme na moment pozornost do minulosti. Dříve spolu v jednom bytě pobývaly dvě generace zcela běžně. Šlo o normální jev a proces. V rodinných domcích jsme mohli narazit i na generace tři a dokonce čtyři. Sám dané uspořádání pamatuji a nevnímal jsem ho nijak špatně a úkorně. Ba spíše bych dodal, že si člověk velmi dobře cvičil dovednosti a osobní vlastnost jako ohleduplnost, citlivost, přizpůsobivost, vstřícnost a jim blízké. Poznal lidi rozdílného věku. Vše hodící se pro další část svého výskytu na světě. Právem se mohlo hovořit o připravenosti na život. Dnes jsme svědky jakési pohodlnosti, marnivosti a rozcapenosti, kdy třem lidem sotva stačí tři až čtyři či pět místností. Tak vypadá nedostupnost? Jaký signál vysílají sobě a jiným ve svém okolí? Nejsou ochotni se učit, jak lépe zvládat dějství v oblasti mezilidských vztahů? Nebo u nich převažuje poněkud sobecký přístup? Jistě musíme uznat, že společnost se posouvá kupředu, a tak nemůžeme čekat, že se pořád bude bydlet pod převislou skálou a později v poněkud primitivních kamenných a dřevěných stavbách, jak jsme se kdysi učili na Z/D/Š.
Na závěr zveřejním několik faktů, která nám něco napoví o řešení, abych nesplynul s proudem kritiků a škarohlídů. Ročně se u nás staví 5 až 6 tisíc bytů. K uspokojení poptávky by se mělo jednat o 45 tisíc bytů, tj. mluvíme o přibližně osminásobku. Při porovnání Prahy a Varšavy zjistíme, že v Polsku je léta zcela jiné tempo, což v řádu let činí nedostižný náskok v metropoli severního souseda. Není podivné, že tamní trh s byty je vcelku nasycen a při stejných platech je tam nájemné o třetinu nižší. Je stav spravedlivý pro české a moravské občany? Kdo je u nás viník? Odpověď si jistě každý zvolí sám. Stačí projít programy politických stran za třicet let. Zejména za minulou dekádu má každá v plánu řešení tzv. nedostupného bydlení. A realita? Kdo by zde více pátral, může se seznámit s různými dobrými a v zahraničí vyzkoušenými cestami, jak sféru bydlení zlepšit. Nikoli ze dne na den. A nepůjde jen o využití varšavského vzoru.
Na konci upozorním na aktuální problém, který stav zvětšuje podobně jako lupa. Jsou určité oblasti, kam se stěhuje více lidí. No a právě v nich byty chybí nejvíce, což vytváří jakousi bublinu. A my můžeme přemýšlet, co z nadpisu platí a co nikoli. Nebo se nacházíme někde mezi? Pamatujme, co říkal J. A. Komenský - nevěřte všemu, co je vám předkládáno!
PS: kdo z mladých se místo angličtiny začne více věnovat polštině? Možná nepůjde o až tak špatný nápad a hloupý směr. Získá práci, bydlení, zahraniční zkušenost a ještě ušetří…
