Článek
Snad mě paměť moc neklame, ale v učebnici pro čtení na tehdejší ZDŠ jsme kdysi měli článek, jak mají děti táborovou hlídku během noci. Nějakou dobu se nic neděje. Později však dětské uši zachytí podezřelý šramot. Ve tmě mnoho nevidí, a tak zákonitě roste jejich napětí, obavy a strach. Po pár minutách, když se neděje nic „velkého“, si hlídající dodají odvahy a vydají se ke křoví, odkud byly zvuky slyšet. Kromě zvědavosti je tam pudil též pocit osobní odpovědnosti. Co kdyby se něco stalo a o nich se pak zjistilo a povídalo, že selhali? Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že se jedná o šourajícího se ježka. Patrně byl více vystrašený než malí hlídači. Úplně si již nevzpomínám, zda se se svým zážitkem někomu svěřili. Jistě si dovedeme představit, že by mohl někoho zaujmout, ocenil by odvahu, ale zrovna tak by se vysmál, že se nechali vystrašit pouhým ježkem. Jenže kdo dopředu ví, s kým se ve tmě setká? A jak kdo bude reagovat? A co vše se ne/stane? Pozor - jak napovídáustálený životní postřeh - „po bitvě je každý generálem“. Během noci je špatně vidět a náš zrak klame a vidění selhává a dochází k nepřesnostem. Někdy překvapivým, jindy tragickým.
Měl jsem možnost před pár dny hovořit s „přímým účastníkem“ noční hlídky. Jak se vyjádřil, podle rozpisu měl nastoupit ve tři hodiny ráno. Jak asi uznáme, nejde zrovna o příjemný čas. Leč tak na něj služba vyšla a on musel harmonogram respektovat. K jeho cti patří, že se k hlídce postavil svědomitě jako k jiným úkolům, které dostává od rodičů a ve škole. Pocity měl stísněné, kolem vládla tma a navzdory velmi letním dnům bylo uprostřed noci dost chladno. Kdo by se divil. Za prvé se tábořiště nacházelo v lese a nedaleko potoka. Za druhé se dítě přes den rozpálí během tropického počasí, ale večer a noc přinesou kýžené ochlazení. Rozdíly teplot bývají leckdy velké. A ke všemu všelijaké zvuky…
Jak vypadaly úkoly? Měl hlídat, kdyby přišel někdo nepozvaný. Mohlo jít o cizího člověka. Nebo také o srnku. Co kdyby si usmyslela a rozhodla se, že by si chtěla pochutnat na táborových zásobách pro děti? Měl také věnovat pozornost místům, která mohla být zdrojem či signálem něčeho nebezpečného. Pokud by se vyskytlo cosi mimořádného, zněl úkol jasně - co nejrychleji doběhnout do určeného stanu, kde byl ubytován příslušný vedoucí.
Přečkat hodinu za tmy není pro současné dítě snadné. Jeho předchůdci byli podle mého názoru vybaveni o něco lépe. Pravda, stali se „obětmi“ pohádek, kde se lidé prali, bojovali, rdousili, podváděli, unášeli se, vraždili atd., jenže nálož byla o mnoho menší a dění vždy dobře dopadlo pro kladnou stranu příběhu. Dnes mají následovníci pro strach uděláno, neboť žijí v podstatě mimo realitu a dlouhé hodiny se ocitají doslova pod palbou moderních informačních a komunikačních technologií. Co by asi tak mohli mít ve svých hlavách? Budou uvažovat, která z desítek a spíše stovek podivných příšer odkud vyleze? K jaké katastrofě dojde? Možná si představují, jak je s pomocí moderních zbraní porazí jako na displeji. Avšak skutečnost je jiná a hodně vzdálená.
Námi krátce sledovaný chlapec také moc dobře ví, jak přitažlivě je na zmíněných placatých elektronických kamarádech. Naštěstí je svými rodiči rozumně omezován a navíc veden k plnění řady praktických úkolů, které přinášejí zjevný užitek, takže „spojení se světem“ má alespoň dostatečné. Přesto je noční doba dlouhá. Dřívější děti byly zvyklé se zabavit bez dnešních spíše zbytných pomůcek. Musely, neboť tehdy neexistovaly. Přesně jak káží psychologické zákony reklamy - je třeba vytvořit pocit potřeby. Proces se rozjede a vyústí v menší a spíše ve větší závislost. Proto si chlapec krátil čas tak, že se mu v hlavě míhaly obrazy a elementy z elektronických her, jimž je pevně nakloněn. Díky výbornému mozku stíhal hlídat i okolí. Naštěstí se během jeho služby nic zvláštního nestalo, jak se hlásívalo a možná ještě dnes uvádí v ozbrojených silách.
