Článek
Nezanedbatelné místo v procesu mají matky a otcové a další příbuzní. V leckom se ozvaly tzv. historické vzpomínky. Netroufám si napsat, co je stejné, co podobné a co odlišné s odstupem desítek roků mezi účastí babiček a dědečků a jejich vnuků. A mezi současnými mladými rodiči a jejich náctiletými dětmi. Přesto se jisté reminiscence vyskytly a prokázaly vliv. Jde o přirozený jev. Psychologickým aspektům se nedá vyhnout.
Zachytil jsem poznámky o strašení řadu týdnů v předstihu, hlavně od rodičů, kteří navíc připomínali svoje tehdejší úspěchy. Ve snaze své ratolesti motivovat jim v části případů kladli do cesty překážky v podobě nedostupnosti tzv. velkých cílů. Jestliže se matka kdysi bez zádrhelů dostala na gymnázium, jak ji syn může napodobit, když si vede tak slabě, že dosahuje pouze průměrných výsledků? A neberu v potaz o dost měkčí klasifikace dnes ve srovnání se stavem před lety! Pokud by byla zachována její přísnost, byl by bez šance. Jakož i řada jiných spolužáků.
Řekněme si, že rodiče aspoň trochu tlačit museli. Ale nakonec se od nich mladíci a slečny dočkali velké podpory, nikdo jim vyloženě nevyhrožoval a nezatracoval je. No - bylo by divné, kdyby jim zroditelé přáli nezdar, ne? Vždyť jde také o jejich potomka, který vystupuje jako vizitka. Rádi by se jím pochlubili. Spolupracovníci se poptávají atd. V pozadí bychom však cosi nedobrého našli. Existuje skupinka rodičů, kteří na úspěchy svých dětí žárlí. Který učitel je rád, jestliže ho žák zastíní? Každý zajisté ne. Kromě erudice je potřeba mít odpovídající charakter! Mají ho všichni rodiče?
Vlastně by se dnes řešený akt dal považovat za určitý druh vysvědčení pro matky a otce za jejich přístup k životu dětí, zejména k jejich vedení a výchově během předchozích roků. Proto často zněla přání štěstí a úspěchu, dokonce došlo na tradiční rituály jako poučení o vykročení tzv. správnou nohou, poplivání, držení palců či pěstí aj. Leckomu s sebou dali talisman, který je měl podržet. Kdo by se pořádně podíval do tašek a batohů, asi by tam nahmátnul plyšáka. Nedivme se, ač jsou vysokého vzrůstu - myslím děti, ne plyšáci - stále jsou ve své hlavě nedospělými potomky. Někdo jim a jejich účinnosti věří, ale ve skutečnosti samy o sobě nepomohou. Nebo snad někdo spočítá rovnice levou nohou? Jedině zadní a v obrazném pojetí…
Část rodičů se neudržela a sdělila svým dětem část svého příběhu. Třeba jak nejsou úplně hrdi, že se učili méně, než bylo zapotřebí. Jak prohospodařili čas v posledním školním roce a o úspěšných přijímacích zkouškách si mohli nechat jen zdát. Podobně jako ve sportu na ně čekala jenom „nižší soutěž“, a proto je v práci nelze zastihnout v kanceláři. Místo totiž našli v jiném a „horším“ prostředí, na pracovní lince, v dílně, v prodejně atd. Jistě je nebudeme soudit, poněvadž každá práce má svůj význam a přínos. Leč kdyby se více snažili… Avšak ruku na srdce - kdo z mladých by je poslouchal?
Zmínil-li jsem rodiče, mezi cenné podklady patří, jak se chovali po návratu svých potomků. Pokud je tam přímo nevezli a nevyprovázeli, aby jim byli na blízku v těžké chvíli. Většinou se ptali, jak dítě dopadlo. Nikdo s jistotou nemůže znát výsledek. Možná i proto bylo možné zaslechnout reakce jako - „no uvidíme“, „hlavně že jsi dojel včas tam a v pořádku zpátky a nebyl tam marný“, „tak dobrý pocit je důležitý“, „jistě to dobře dopadne“ apod. Kolik je v nich opravdového zájmu? A nakolik se sem promítají naučené fráze? O jakou jde výpověď o vztazích v rodině a o poměru rodičů ke svým dětem? Pro úplnost připomenu, že část jich ani není jejich, čímž se mnohé komplikuje. Ne vždy. Leckdo z dospělých si možná již uvědomil, že se raději stýká s hodným a úspěšným, které není jeho, než s vlastním, které je nositelem trampot, nespolehlivosti a průšvihů. Velká výzva.
