Článek
Každý rok končí. I když se nám zdál jakkoli dlouhý. Ač jsme v lednu či v únoru nevěřili, že dokážeme tolikrát vstát a dopravit se do školy nebo do zaměstnání. A úspěšně tam přežít! Jak nesmírně daleko se nám zdál termín letní dovolené. Jak silně jsme doufali, že se nám na ni podaří našetřit a odjet anebo dokonce odletět. Pak se čas posune a po letních teplech a prodloužených dnech přicházejí dny a noci podzimní a po nich současné. Závěr roku je tady. Rychle? Pomalu? Tak akorát? Každý může vnímat jinak. Kromě rychlosti či pomalosti plynutí času přemýšlí a vzpomíná, co se mu povedlo a kde naopak pohořel.
Chci se krátce zamyslet, jestli bychom letos měli bouřlivě slavit konec kalendářního roku. Pochopitelně ano, tvrdí mnozí. Je přece Silvestra! Ano, můžeme s nimi souhlasit. Máme před sebou výbornou příležitost, jak si užít, dovádět, jíst, pít, být nadměrně hluční… Hm, ale jsou mezi námi lidé, kteří zaujímají odlišné stanovisko. Předně si myslí a někteří říkají, že kráčí o den jako každý jiný. Je snad v kalendáři označen červenou barvou? Není? Děje se při něm ve vesmíru cosi pozoruhodného? Nikoli. Jde se do práce? Ano. Tak proč tolik povyku? Dále mívají v zásobě argument, že přece nemohou souhlasit s někým, kdo tak „silně“ vítá příchod nového roku, že vlastně ani neví, že se již dostavil. Nový rok přece! Cože? Opravdu?
Neopomiňme ani skupinu, která si nepřeje být obtěžována povykováním a hlukem lidí kolem sebe. První skupinka z nich má na mysli především sebe. Rádi by se v klidu podívali na TV silvestrovský program, byť s ním nemusejí být navýsost spokojeni. Něco si v bedně ale jistě najdou. Sahat po dobrotách je jejich způsob „oslavy“. Ostatní jim idylku kazí.
Druhá skupinka pomýšlí hlavně na svoje chlupaté i jiné miláčky. Rozhodně pro ně není zdravé, aby se stresovali nadprůměrnou hlučností někoho, kdo se neumí bavit potichu. Copak je smyslem Silvestra vyrábět hluk? Někoho obtěžovat? Omezovat? Dokonce ohrožovat na zdraví? Stačí kromě petard a rachejtlí vzpomenout na létají lahve a posléze na střepy na zemi. Má snad každý mít povinně pevnou obuv? Jaký mají majitelé a majitelky psů a koček pocity, když prosedí několik hodin a hladí a utěšují svoje mazlíčky? Kdyby měla vládnout vyrovnanost, jako se požaduje třeba v mediálním zpravodajství, měl by obraz Silvestra vypadat docela jinak, že? Každý má přece na něco právo. Čí je silnější? A proč? Jakým právem?
V neposlední řadě mě napadá souvislost s tragickými pražskými předvánočními událostmi. Je střelba - petard a rachejtlí - opravdu vhodná? Já vím, že jsme měli státní smutek, proběhy bohoslužby, provedlo se mnoho modliteb, smutečních shromáždění, byla vyslovena řada vět atd. Ano, s požadavky na pietu a zdrženlivost lze souhlasit. Nikdo z postižených v tělesné a duševní rovině se zřejmě nechce radovat. Jde o příliš vysoký cíl. Neměli bychom zde ukázat a projevit dostatek ohleduplnosti místo každodenní bezohlednosti, lhostejnosti a nevšímavosti? Vždyť jak se chováme, když se spolu sejdeme? Skoro na sebe ani nehledíme, ponejvíce své zraky směřujeme k chytrým mobilním telefonům a snažíme se, aby nám neuniklo nic na sociálních sítích. Nemluvě o faktu, že vlivem vrahova extempore vzniklo zvláštní uspořádání, které zvýšilo citlivost řady lidí na dění kolem nich. Střelba tzv. zábavné pyrotechniky může leckoho polekat, vystrašit a nebojím se napsat - vyděsit, že se zase něco děje. Autoři a autorky potenciální střelby by se mohli seznámit s částí výpovědí přímých účastníků. Mezi jinými poznámkami zaznělo, jak si vrahovu střelbu spletli právě s petardami!
Pokusíme se ovládnout a prokázat se větším rozsahem chápavosti, empatie, vstřícnosti, slušnosti a zdvořilosti než jindy? Nebo zase jako nezúčastnění budeme muset trpět řadu hodin v napětí, kolik a kde a jak blízko „toho bouchne“? Uvědomme si, že pro někoho vypálením rachejtle cosi končí. Pro jiné ovšem začíná. A vězte že nic příjemného! Zejména když byl v Praze „u toho“!
