Článek
Patrně jde o docela častou otázku. Zejména je pokládána v poněkud namáhavých situacích, kdy se potomkovi jaksi nedaří. Dosáhne-li úspěchu, dotaz nezazní, ale změní se v konstatování. Co se děje?
Je dobré vědět, že každý člověk má svoje individuální tempo, úroveň tělesné a duševní kondice, určité vědomosti, znalosti, dovednosti, zkušenosti a schopnosti a mnoho dalších prvků, které jsou charakteristické pro něj jako pro jedinečnou osobnost. Nikdo proto nemůže být zcela věrnou kopií po někom jiném. Přesto si mnozí rodiče myslí, že tak proces běží. Kdybychom si dali dost práce, zjistíme, že občas jsou v pozadí nejen samotné dohady, jak dítě vypadá a komu je podobné. Jde také o moc a vliv. Pak se vcelku běžně stává, že kladné prvky má po jednom rodiči a záporné po druhém a opačně, případně z manželovy strany atd.
V dané souvislosti se v praxi ukazuje, že čím horší máme vztah k někomu z dospělých, tím ostřeji vidíme „jeho nedostatky“ na vnější podobě a hlavně na chování dítěte. Podařilo se rovněž prokázat, že leccos je v genech přenášeno ob jedno pokolení. Proto se vnuk a jeho nadání pro určitou činnost může více podobat dědovi než svému otci. I tady proto může vzniknout řada nedorozumění. Pokud by se dědily sklony k šikovnosti v oblasti sociální a komunikační dovednosti, budou vhodně využitelné v každé historické epoše a jejich význam nadále spíše stoupá. Naopak jiné byly již odsunuty na pomyslné smetiště dějin a k jejich uplatnění s vysokou pravděpodobností už nedojde.
Po kom dítě je? Ona otázka je aktuální nejen pro samotné rodiče. Zabývají se jí příslušníci užšího i širšího příbuzenstva. A vynechat bychom neměli sousedy a známé. Asi víme, že úspěchy jsou jim zpravidla trnem v oku a na nezdarech se popasou a hned se jim zvedne sebevědomí a sebeúcta. Ano, tak my lidé cítíme, přemýšlíme a postupujeme. Leckdy aniž by si autoři a autorky výroků prověřovali fakta, vystupují s různými prohlášeními. Oni vědí, jaká je skutečnost. Vždyť… V mnoha případech se jedná o amatérské vývody z nesourodých a nevědecky, tj. náhodně a amatérsky sesbíraných informací. Vědeckost, fakta, příčinnost a logika jdou stranou, protože jinak by podklady měly podobu, která není úplně žádoucí, třeba by vedla k sebekritice, kterou zdroj z pochopitelných důvodů nechce a většinou jí ani není schopen. Pokud se mezi příbuznými něco stalo, hodí se zaujmout ještě přísnější postoj a praktický přístup. Svědčí o něm věty jako - „no co byste od něj mohli čekat, vždyť se račte podívat na tu jejich větev famílie“ a „jako když v ní vidím starou babku, ta taky…“ a jistě si umíme představit několik dalších.
Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí můžeme slyšet, že věcně lepší bude cesta, kdy si vedle všímání podob a analogií mezi dětmi a jejich předky naplánujeme, v čem všem si své potomky prověříme. Nemusí se vůbec jednat o zkoušky a závody. Lépe bude, když celý proces bude probíhat prostřednictvím hry. Mimochodem tím pomůžeme v naplňování odkazu J. A. Komenského, kterým se však k obecné škodě naše české školství až na výjimky neřídí. Navodíme příznivou atmosféru a vyzveme děti, aby se třeba míčem trefovaly do vybraného předmětu, do kbelíku, do síťky atd. V dalším je vyzkoušíme, jak umějí rychle běhat, pěkně kreslit, něco sestavit rukama ze stavebnice, jak jsou bystré ve hře pexeso atd. Mimo jejich pozornost si jako rodiče pořídíme několik zápisků, kterým můžeme říkat „přehled talentů našeho syna“ či „co všechno umí a zvládne naše dcera“ apod.
Někdo namítne, že jde o moc práce. A já s ním souhlasím. Měli bychom však myslet, že se jedná o naše děti a o jejich budoucí život. A rovněž o náš. Kdo by nám měl pomoci, až ve stáří zeslábneme? Příslušný čas je zapotřebí jim věnovat, když už je vlivem našich předchozích aktivit máme. Nemluvě, že zákon nám něco ukládá. A úkolů není málo. Každý si nyní může vybrat, na jakou stranu chce patřit a kam se vydá. Volba je na něm.
