Článek
Sám nadpis oznamuje, že nedávno vznikl a byl publikován první díl / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-podivne-zvyklosti-ukrajinskych-matek-prvni-pohled-97747/. Dnes se podíváme dále.
Částečně podobný je příběh o něco staršího žáka. Rovněž jeho matka nechala na Ukrajině, pro změnu jeho vlastnímu otci. Jeho práce se však postupně stala náročnější, nemohl s chlapcem doma trávit tolik času a dohlížet na něj. Zkuste nechat kluka ve čtrnácti letech úplně bez dozoru! Rodiče se dohodli, že se přesune do ČR, kde matka působí více než šest let! Za onu dobu s ním v podstatě ztratila kontakt. Navštěvovala syna pouze přes Vánoce. Sám uvádí, že ona mu nerozumí a on si s ní nemá co říct. Ba ještě horší je, že se tu přes rok trápí a pomalu ani nemá o čem mluvit se svým otcem. Ztrácí nit. Rodiče se moc nemění, on hodně, zákonitě.
V posledních dnech se ukázalo, že bude ještě hůře. Matka si do malého bytu přivedla českého muže. Zatím se situace vyvíjí tak, že příchozí se snaží „doma“ zaujímat hodně silnou pozici a velmi se plete do jeho výchovy. Od odborníků na prožívání, myšlení a chování lidí máme k dispozici poznatek, že na ni je vlastně už pozdě. Dění spěje ke konfliktu. Jak budou vypadat přicházející týdny a měsíce? Ne/dojde k napadání a poškozování v tělesné a duševní rovině? Najdou společnou řeč? Nebo aspoň zčásti? Uteče syn někam? Bude se poškozovat? Propadne návykovým látkám? Obrátí se na psychologa? Nic není vyloučeno.
Slyšel jsem besedu několika českých matek, které uvedené případy hodnotily. K čemu dospěly? Předně se divily, jak může matka od dětí někam zmizet na delší dobu. Klidně ho či ji nebo je / může jich být více! / nechá u jiného člena rodiny a odjede! Vlastní dítě přece musí být na prvním místě! Pozdějším trampotám a nedorozuměním se vůbec nediví. Jedna si vzpomněla na procesy v některých šlechtických rodinách, kde výchova zůstává na jiných osobách než jsou sami rodiče. Poté není překvapením, že s pečujícími mívají děti lepší vztahy, více jim důvěřují a svěří se jim. Zatímco ze svých rodičů mívají obavy a mnoho jim nesdělují. Logický dopad.
Jako ještě horší věc skupina českých matek vidí fakt, že matkám cizinkám jejich děti po „shledání“ překážejí, neboť si zvykly žít v podstatě bez nich. Děti jsou nuceny nejen pobývat v cizí zemi, ale také u svých rodičů tak trochu - a někdy i více - jako cizinci. Sem ještě připočítejme zátěž ze školy a obtížné hledání místa ve třídě. Zejména během dospívání a pokud navíc obývají malý byt, kde existují vyšší předpoklady pro hromadění napětí. Vždyť ne pokaždé se dá snadno někam zmizet! Podobně je-li venku nevlídno. Na druhé straně platí, že část lidí „raději“ vyrazí do horka, mrazu či deště, než aby museli snášet, co se doma děje, slovem i skutkem. Napadá mě příhodné úsloví - z deště pod okap.
Také se mi podařilo zaslechnout několik rad a doporučení zmíněných českých matek. Jedna z nich přímo zní - jestli oba preferují peníze před dítětem a vydělávají, ať si pořídí větší byt. Jak je patrné, podoba a kvalita ubytování má zcela jistě vliv. Pozor - neřeší ale vše. Zveřejněním bychom se mohli dozvědět ještě o jiných pohledech, co ne/mají rodiče dělat. Na co a na koho by ne/měli spoléhat? Je jasné, že z pohodlí tepla domova se hezky radí, nicméně i tak by pár solidních podnětů mohlo vzniknout. Část poznatků bych nechal na příští setkání. Zajisté bude o čem mluvit, psát a uvažovat.
