Článek
Podzimní nedělní odpoledne vypadalo takřka klasicky. Ještě nebyla nepříjemná zima, ale na delší pobyt venku s dětmi počasí rozhodně nelákalo. Mezi vhodné varianty aktivního trávení volného času patří bazén. Jak jsem tak plaval, všímal jsem si několika menších skupinek rodičů s malými dětmi. Již na první pohled bylo zřejmé, že tam, kde převažovali nebo aspoň byli tatínkové, se odehrávalo více pohybu, aktivity a ozývalo se odtud více vískání a pokřiku. Kolorit za pár minut dotvořila maminka s pokřikem „Pozor na vlasy!“ a vzápětí „Nestříkej, vždyť budou mokrý!“. Chvíli jsem čekal, ale ta nejhorší věta „A příště už sem nepůjdeme“ naštěstí nezazněla. Řekl bych, že maminka jdoucí do bazénu a mající obavu o své vlasy, asi není tím, co by děti ve vodě potřebovaly.
Z mé osobní historie mi na mysl přichází i další zajímavý obrázek. Děj probíhal před mnoha lety, kdy jsem jako malý kluk byl při návštěvě vesnického hospodářství prarodičů velmi zvědav, jak vypadá krmení dobytka. Jenže moje touha po bližším poznání dopadla silným omezením ze strany matky. Po příkazu „nechoď do chlíva, budeš smrdět“ jsem nemohl svoji zvídavou misi naplnit. Když jsme na onen krátký příběh po letech vzpomínali, dozvěděl jsem se, že v pozadí matčiných obav byl fakt, abych nezapáchal při návratu autobusem a zejména aby si lidi něco nepomysleli. Podobně „ustroj se, ať nenastydneš“. Jak jsem pochopil, jednalo se o kdysi naučený postoj, který dospělý jedinec stereotypně opakuje, aniž by reflektoval aktuální situaci a případně věk a ne/vyspělost dítěte. Proto se rodiče ještě i starších náctiletých ptají, mají-li s sebou kapesník…
Ženy a matky naprosto chápu, image je důležitý prvek. Nicméně by jistě stálo za úvahu pomyslet, co se děje v dětských hlavách. Možná proto jsou chvíle volna trávené s muži a otci mnohem zajímavější. Jak vyplynulo z dříve uvedeného materiálu, muži vychovávají a vaří jinak. Hlavním důvodem se jeví, že mají inovativní přístup, činnost je baví a není jim jedno, jaké budou výsledky. Součástí úplného pohledu možná je, že se nemusejí zabývat dalšími úkoly a úkony, které - často seřazeny v delší frontě - v ženách vyvolávají pocity povinnosti s následkem vyčerpání, nechuti a demotivace. Je však třeba také poznamenat, že znám muže, kteří se ani oněm dalším oblastem nevyhýbají. Jejich manželky či partnerky se zatím oddávají klasickým sedánkům, pokuřování cigaret, popíjení kafe a sledování a hodnocení obsahu dlouhých TV seriálů. O „aktivitě“ na sociálních sítích ani nemluvě. V horší variantě nemají pro své muže dobrého slova. Jak mi jeden řekl, i kdyby se sebevíc snažil, stejně si žádnou pochvalu nezaslouží. Možná by stálo se zamyslet nad otázkou, do kdy je bude pálit dobré bydlo. Není divu, že po splnění úkolů dotyčný mužský jedinec zamíří do blízké nálevny nebo na jiné místo - pokud ovšem může, tj. dostane-li ženino dovolení. Znáte ony otázky typu - „a nebudeš tam dlouho?“, v jejichž podtextu je vyhrůžka ve smyslu, že když tam bude déle, než se ženě bude zdát přijatelné, nastane mu zlé období. Případně zní přímá formulace - „ať jsi do 18 h zpátky, víš, kolik toho máš ještě dělat?!“. Některá manipulativně dodá - „přece nebude všechno na mě“. Kdyby se však provedl audit, zjistilo by se cosi jiného.
Nemám nic proti ženám. Naopak. Snažím se je pochopit a možná mohu neskromně říci, že o nich vím víc než ony samy o sobě, jak se v mé praxi často potvrzuje. Chci však věřit, že jich ve smyslu výše popsaných není mnoho, protože znám i řadu případů zcela opačných, kdy je žena ponížena na služku věčně nespokojeného muže. Jindy je brána jen jako / živý / inventář bytu a třeba i jako nástroj na splnění úkolů. Je na ženách, jakým způsobem vlastně chtějí žít. Jdou příkladem svým dětem? Uvědomují si, co jim svým chováním, slovy a činy sdělují a k čemu je inspirují? Opravdu činí - jak mnohdy s oblibou zmiňují - to nejlepší pro děti?
