Článek
Asi každý bude souhlasit, že přání k Vánocům a novému roku patří mezi ustálené formy chování - a nejen v naší zemi. Zřejmě každý už někomu přál a rovněž jemu bylo přáno. Možná vás už někdy napadlo, jestli celý proces není příliš formální, vyumělkovaný a místy až vynucený. Nebo snad byly vaše pocity vždy jen příjemné? Anebo jste vznikající a působící stíny co nejrychleji zaplašili, aby vás nic neobtěžovalo? Třeba vzdálením se z místa, usilovnou prací či douškem alkoholu?
Zřejmě prvním užitečným krokem je něco vědět o obsahu. Co vlastně druhým přejeme a co vyjadřují oni směrem k nám? Říká se, že právě obsah má velký význam. Co bychom měli sobě a ostatním přát? Často se před svátky říká - „tak šťastný a veselý“. Leckdo by ale mohl namítnout, že když se rozhlédne kolem sebe, mnoho příkladů veselí nevidí. O štěstí se mu zdá, že se spíše drží jiných než jeho. Další formou přání je - „tak bohaté Vánoce a pěkný nový rok“. Opět se například nemluví a neupřesňuje, zda má bohatství spočívat v zážitcích, v počtu dárků, v množství jídla nebo v penězích. O něco jasněji je ve variantě - „tak bohatého Ježíška“, „veselé Vánoce“ a „tak příjemné svátky“. Každý se může rozhodnout, zda bude nad danou oblastí přemýšlet a udělá si jasno, nebo bude-li postupovat dosavadní formální cestou, bez znalosti skutečného stavu a tím vlastně přezíravě k druhé osobě. Možná i k sobě? Někdy se proces ještě více formalizuje a zkracuje, jak nám signalizuje výraz „vám taky“, jenž lze považovat za znak pasivity a/nebo lhostejnosti. Jakoby se dávalo najevo, že není o čem mluvit, jde o povinný akt a není třeba nad ničím přemýšlet. Nebo kráčí o nedostatek času?
Určitým východiskem a přijatelným řešením je věta - „přeji ti to, co by sis sám sobě přál“. O obsahu lze mluvit, což by se jevilo jako příznivý prvek k upevnění a rozvíjení vztahů. Ale kdo má čas? Narazíme na jisté osobní hranice. Přece nebudeme před ostatními odhalovat své niterné prvky, přání, tužby, představy a cíle. Možná by se nám smáli, někdo by nás kritizoval, zesměšňoval a třeba bychom se stali nástrojem pro pobavení. Často o něco později a v naší nepřítomnosti. O formálnosti velmi dobře svědčí takřka každodenní věta „jak se máš“, a přitom se nečeká odpověď nebo aspoň ne úplná a pravdivá. Před vánočními svátky jsme si možná jen o několik procent blíže než v jiných částech roku. K zásadní žádoucí změně ve vztazích však obvykle nedochází. Chceme?
Důležitým prvkem je, komu budeme přání tlumočit. Nesporně je rozdíl mezi šéfem, kolegou a sousedem. Vlastně někdy ani ne, některým z nich nepřejeme. Z různých důvodů. Případně s nikoli kladným pocitem. Do první desítky až patnáctky „nejcennějších“ lidí není tvorba jejich seznamu tak náročná a skoro všechny zastihneme v příslušném nebo aspoň v přijatelném čase. Pak už nebývá postup tak snadný a seznam se stává nepřehledným. Vždyť ve sportu si pamatujeme závodníky z předních míst a málokdo vysype pořadí mezi například 37. a 53. místem. Ani poslance neznáme všechny, ač jich není mnoho. Především nám utkvějí v povědomí předsedové hlavních výborů a autoři různých průšvihů a kontroverzních předloh zákonů. Případně nejhlasitější (křiklouni).
Existují ještě další důležité položky. Například jaké cesty se k přání využívají a opomenout bychom neměli ani časové hledisko, které nám mnohdy dává opravdu zabrat. Vzhledem k jejich relativně velkému významu se tady zastavíme ještě někdy jindy.
