Článek
Leckdo by si nejprve mohl vzpomenout na dnes již kultovní český film - Copak je to za vojáka. Myslím, že jeho děj a scény nemusím přibližovat. Cosi jsme v něm viděli a vytvořili si určitý obrázek. Ač jsme dílo viděli vícekrát, docela rádi se na něj znovu podíváme a poslechneme si užité repliky. Nedávno jsem narazil na zajímavý příběh, který podle mého názoru stojí za zachycení a zveřejnění.
Jistě můžeme na počátku souhlasit, že základní vojenská služba byla pro mnoho mladých mužů velkým strašákem a značně neoblíbenou životní kapitolou. Leckdo z nich si po týdnech zvykl, podařilo se mu relativně úspěšně vpravit do nového a velmi náročného prostředí. Část jich vzpomíná v dobrém, neboť se zde hodně naučili, našli si dočasné kamarády, přičemž z řady vztahů vzniklo pozdější pevné přátelství. Je dost mužů, kteří nejen vzpomínají, ale doposud se navzdory uplynulým desetiletím setkávají, aby si připomněli dávné roky a svoje zážitky. Vysoké požadavky a novost úkolů je kdysi natolik „zatlačily“, že se šlo skoro na dřeň vztahů a hluboko do vnitřku osobnosti. Zde se rodí skutečná pospolitost a sounáležitost, také porozumění a pochopení - aniž by bylo potřebné cokoli vyslovovat.
Nyní si představíme našeho hrdinu. Původně jsem chtěl poslední slovo předchozí věty dát do uvozovek, ale pak jsem od úmyslu upustil. Co bylo pro něj a pro jeho chování charakteristické? Neuměl a spíše nechtěl se vyrovnávat s vysokými nároky služby. Přemýšlel, jak by se dalo aspoň dílem úkolům a povinnostem vyhnout. Občas se u něj projevil až příliš přátelský vztah k alkoholu. Vzdaloval se od útvaru navzdory zákazům a poměrně vysokým trestům. Jeho chování vůči autoritám nebylo optimální. Ještě by se dalo ve výčtu jeho „špatností“ pokračovat. Jasně že dnes by mohl být oceněn za odbojovou činnost, neboť překážel v činnosti ozbrojených sil řízených jistou politickou stranou. Když se zpožděním, poněvadž musel nahradit část dnů, které strávil ve vojenském vězení, opouštěl svůj útvar, oddechli si skoro všichni. Vždyť nechyběl takřka u žádného pořádného průšvihu. Zákonitě si vybudoval „skvělou“ pověst. Svým způsobem je proto správné ho označit jako hrdinu.
Teď nás čeká časový skok o přibližně 30 let. Došlo k nečekanému a neplánovanému setkání. Obsah a místo akce nepatří v dnešní souvislosti mezi podstatné. Sešlo se na ní množství lidí. Mezi nimi seděl také bývalý voják z povolání. Přišel sem s rodinou, aby se podívali na místní dění a na pár chvil vystoupili z každodenního pracovního kolotoče. Po nějaké době se k němu přiblížil jiný muž. Chvíli ho sledoval a podle pohledu padesátník se ho jal oslovit. Použil poloneformální oslovení „náčelníku, jste to vy?“. Uteklo pár vteřin a ve dvou hlavách probíhaly velmi rychlé procesy. Podstatou bylo vzpomínání a hodnocení. Zanedlouho bylo jasno. Sešel se náročný důstojník se svým tehdy problematickým vojákem. Co se dělo dále?
Pro někoho by mohlo jít o překvapení. Ne snad že by byla zveřejněna omluva za minulé skutky. Pár vzpomínek padlo, ale spíše se věnovali přítomnosti. Za podnětné bych uvedl především slova příslušníka někdejší základní vojenské služby. Kdybych měl parafrázovat, šlo by o teze jako - „bylo to tenkrát hrozné, ale vojna mi něco dala“, „musel jsem si sáhnout na dno, jasně, někdy jsem to nezvládal a bláznil a provokoval“, „naučil jsem se, že musím prokázat nějakou přizpůsobivost a dát pozornost lidem okolo“, „zkušenosti se mi později mockrát hodily“, „bylo těžko, hodně to dřelo, ale dnes to vidím jinak“, „dneska bych leccos dělal jinak, ale sám víte, jak to tehdy vypadalo“, „no jo, mladý nevyblázněný janek, co k tomu mám víc říct?“ atd.
Hodně ocenění, že? Potud ovšem nic zásadně nového. Sem dospěli též jiní. Věkem se člověk mění, leccos přehodnocuje a většinou zaujímá rozumnější stanoviska. Nesporná se dá uvažovat a mluvit o zrání. V závěru besedy přišel zlom, pro leckoho nečekaný. Uvedl, že zrušení základní vojenské služby bylo chybou. Když se dnes podívá na mladé chlapce, je šokován nízkou úrovní jejich připravenosti - v tělesné a vlastně též v duševní rovině. Ani mezi lidmi se neumějí „pohybovat“. Prý nic nedělají, jen požadují, aby jim okolí a hlavně rodiče sloužili, nic nemusejí vykonávat, nic si zasloužit, pořád jen koukají na displeje a něčemu se smějí. Pak se přiznal, že svého syna se snažil k něčemu vést, ale odpor byl velký. Má ho snad mlátit? No - dnes už je pozdě. Jejich fyzické síly se skoro srovnaly. Ale rozhodně není spokojen se stavem, v jakém je. On sám neměl život snadný, ale protloukal se docela úspěšně. Má za sebou výsledky. Neocitl se v dluzích, neskončil jako alkoholik a ani jako bezdomovec. Vydělává docela slušně, i když na nějakou královskou dovolenou a pořádné auto nemá. Ale snaží se. Má ve svém okolí docela dobrou pověst. Snad bude moci někdy v budoucnosti docela v klidu umřít. Jen u kluka nemá jistotu, že všechno zvládne. Asi měl být tvrdší… Že by skoro jako na vojně? Oba se pousmějí. Vědí své. Na onu obtížnou dobu a její etapu se pamatují.
Příběh o zlobivém vojákovi zde končí. Myslím, že není nutné poskytovat žádné další dodatky. Každý si ho může přebrat, jak chce. I třeba mu nevěřit…
