Článek
Že se české školství neubírá dobrou cestou, se zřejmě hodně jako teze blíží pravdě. Zaznívá řada kritických hlasů. A po dost delší dobu. Pokusím se přispět se svou pověstnou troškou do mlýna. Uvidíme, jestli půjde o aspoň trochu zdařilý pokus.
Kdysi jsem se učil, že základním kritériem je praxe. Co člověk předvede poté, kdy se něco naučí? Pokud se naučí! Něco opravdu umí? Nebo pouze předstírá a vymlouvá se? Sám jsem se o hlubokém smyslu konstatování klasika filozofie mnohokrát přesvědčil. K čemu bývají tzv. hezká slova, pokud se nedosáhne zcela určitého výsledku? Konkrétní příklady jsou nasnadě. Vyrobí-li dělník pouze třetinu součástek ze stanoveného počtu, jistě se jedná o problém. Má-li daňový poradce pěkné představy a své práci rozumí, ale přesto nestíhá a má velké zpoždění s „papíry“, jsme ve stejné pozici. A co české školství? Jaké má výsledky?
Dne 2. 12. tr. jsem se na stanici ČRo plus z úst vědeckého pracovníka Daniela Municha, který působí v několika respektovaných institucích, dozvěděl velmi nečekanou informaci. Již patnáct roků funguje české školství bez věrohodných dat a výsledků při posuzování jeho skutečné kvality. Sloveso v předchozí větě patrně bude vystupovat jako nadsázka. Tím nechci tvrdit, že zcela nefunguje. Jinak by se přes palubu hodila práce a snaha tisíců příslušníků pedagogického sboru. Ovšem tak „nízkou“ informaci jsem nečekal. Politici a odborná veřejnost dlouhá léta diskutují o rezortu, ale vůbec nemají k dispozici data! Jde vůbec o možný postup? Jak chci něco vést a řídit, když nemám příslušné podklady? Jako analogie mě napadá, že si naplánuji, kudy projedu Afrikou a nestarám se, jaké tam jsou vozovky a zda vůbec nějaké. Přitom všichni odpovědní berou vysoké finanční částky. Vypadají jako zedníci, kteří se nic o stavění nenaučili a nebyli doposud ani v praxi. Avšak do stavby se pustí. Jak chtějí úsek spravovat? Možná by mohli udělovat pouze knížecí rady. A ve školství?
Někdo by za praxi mohl považovat samotné školní výsledky. Jde o možnou cestu, ale osobně je nepovažuji za podstatné. Kolik jedničkářů dosáhne elitních výsledků ve svých zaměstnáních? Jak se k hezkým známkám dopracovali? Měli tzv. měkké učitele? Hodně se přimhuřovaly oči? Šlo by prokázat silný vliv rodičů na školu? Dost vypovídajícím údajem je, že české školství se po mnoho roků ocitalo v podprůměru výdajů v rámci zemí EU a OECD. Pak se podařilo vykonat několik výraznějších kroků, s nimiž současná vláda nemá nic společného. Díky nim se dosáhlo na průměr. Po jejím nástupu se ČR opět vrací do podprůměru. V rozporu s řečmi o prioritách vzdělávání a o významu vzdělání. Kdo by se divil, že teze o tzv. vzdělanostní ekonomice vyznívají spíše jako lež a výsměch? Jiné oblasti „raději“ ani nepřipomínám.
Proč bych do oné vzývané praxe zařadil až dobu po ukončení studia? Protože teprve tam se ukáže, zda a nakolik odpovědně žák a student k procesu přikračoval. Jakmile začne řešit opravdové úkoly, povinnosti a problémy na pracovišti, až na výjimky nebude od koho opisovat, za koho se schovat, být myšlenkami mimo, polehávat po lavici, tipovat si jako v testu. Jen si zkuste jako řidič z povolání tipovat před křižovatkou, kdo ji má projet jako první, kdo jako druhý, třetí atd.! Jasně se musíme řídit objemem odvedené práce a její kvalitou. Má snad lékař ledabyle dvěma stehy zašít tržnou ránu na místě, kam jich správně patří více než deset? Podobně se lze zamýšlet nad prací kuchařů, výrobců sladkostí, pokladačů dlaždic, střechařů a samozřejmě též učitelů. Kdo se bude chtít nechat vyšetřit lékařem tzv. nové doby? Vždyť by mu mohl uškodit…
Z psychologického hlediska vidím dvě a spíše tři až čtyři závažnější komplikace. Za prvé žáci a žákyně pracují velmi málo. Málokdo má odvahu jim danou skutečnost sdělit. Za druhé se o skoro nic z probírané látky nezajímají. Svůj život vidí na displeji. Za třetí zastávají názor, že až budou v práci, dostanou peníze a nastane pro ně jiná doba. Ve škole nic finančního neobdrží. Zůstává důležitá otázka - myslí si, že jejich nevytrénovaný a práci a úsilí nepřizpůsobený mozek a tělo dokáže během několika dnů přenastavit léty ustálený nízký systém? Patrně nikoli. Jak by uspěl fotbalista, kdyby ho vyzvedli o tři stupně soutěže výše? Nebo ho posadili do čtyřveslice? A navrch doplním, že jsou svými rodiči nadměrně chráněni. Kdo se zamyslí, spojí si fakta, nelze se dopracovat jinam než ke spíše žalostným výsledkům.
