Článek
Začněme důležitou poznámkou, že hranice vystupují jako nutnost. Kdo by snad nemohl a dokonce nechtěl jejich význam a přínos pochopit, navrhuji mu zamyslet se nad posláním semaforu na křižovatce. Stačí si položit následující otázky. Červená barva mě dráždí a zdržuje? Nebo mě chrání, aby do mě někdo jiný nevrazil? Nebo nad ní neuvažuji a konám, jak je stanoveno? Jde o přístup, který se prakticky hodí pro řešení problematických a konfliktních situací ve školním prostředí. Ukazuje se, že mnoho dětí potřebné povědomí o hranicích a pravidlech nemá. Děje se ke škodě jejich a žel ostatních dětí. I lépe vychovaných… Řada z nich na nízkou úroveň jiných doplácí. Je pravdou napsat, že se na nich negativně podepisují cizí rodiče!
Nedávno byl předestřen obraz, jak se dítě v rodině ocitá v centru pozornosti a rodiče se nadměrně snaží uspokojit jeho přání, představy, nápady a nebojme se dodat - vrtochy. Mezi chyby patří, že ho chvíli nenechají v klidu a neustále mu nabízejí něco „na zabavení“. Často vystřídají řadu aktivit a předmětů. Někdy bez hmatatelného výsledku. Jak se pak dítě má naučit zvládat situace, kdy je a bude samo? Navíc ne vždy bude mít k dispozici vnější prostředky. Bude připraveno, aby své uspořádání řešilo aspoň uspokojivě když ne efektivně? Odpověď se jeví skoro jasná. Necháme si ovšem prostor pro případy, kdy „slabé“ dítě prozře a popracuje na sobě. Pochopí nedostatečné postupy rodičů a samo se stane lepším.
Mnohem lepší verzí bude, jestliže se dění v rodině nebude točit kolem dítěte. Samozřejmě přijdou vynucené chvíle, kdy se tak bude dít zcela oprávněně. Kupříkladu dítě onemocní závažněji, než jen že se u něj vyskytne zvýšená teplota. Nebo se zraní, ať již půjde o jeho či cizí vinu. Poté je nabíledni, že se dostane do centra pozornost a vše se točí kolem něj. Proti zmíněné verzi asi nebudeme nic namítat. V tíživém uspořádání nemá dítě zůstat osamoceno. Naopak má pociťovat odpovídající oporu.
Do obsahu a vzhledu hranic dále patří, že všemu, co si dítě vymyslí a zamane, se nebude vyhovovat. Potomek nemá žádný automatický nárok. Copak je povinností rodiče reagovat na jakékoli vrtochy a marnivosti? Splnit všechna přání? Jednak není kouzelníkem. Jednak se ve hře ocitají finanční prostředky. Ano, pro matky a otce je velmi bolestné přiznat sobě a dětem, že na něco nemají. A že se cosi v jejich rodině neuskuteční. Rve jim srdce, když vidí, jak je jejich dítě smutné při pohledu na bohatšího souseda, spolužáka či kamaráda. I když si utrhnou od úst, stejně tak vysoko nedostanou. Není divu, že příjemně není nikomu. S ohledem na možná napětí kolem peněz se zákonitě dostavují další negativní pocity. Namátkou jmenujme alespoň obavy, zlobu, zklamání, rozčarování, hořkost, vztek, závist aj.
Jinou podobou mezí bude, že jistá zábavná akce bude trvat jen krátce. Napadá mě konkrétní příklad návštěvy na pouti. Jak víme, atrakce jsou velmi drahé. Nemohla a neměla by dítěti stačit jedna jízda na polovině nabízených elementů? Proč by muselo vyzkoušet všechny? A opakovaně? Od vzdělanějších jedinců a od praktiků bychom měli převzít informaci, že počtem opakování intenzita zážitků nemusí růst. Naopak se dostavuje útlum, jakási únava. Konečně, sami - včetně opakované u autora - máme zkušenost, jak se prvotní nadšení z jakékoli původně velmi pozitivní věci postupně vytrácí. Třeba po úspěšné dovolené, po povýšení v zaměstnání, po fázi zamilovanosti atd. Někdy je dění v rodině nastaveno tak, že stačí použít argument typu - „na další houpačky už nepůjdeš, maminka by neměla z čeho nakoupit svačiny do školy na příští týden“. Dítě si připomene, jak mu bez ní je, neboť na krizi v rodině již několikrát došlo. Podívá se na přitahovadla posmutnělým pohledem a dalších vstupů se vzdá. Ano, nemá příznivé pocity, ale vykonalo pár krůčku na cestě jako součásti celkové přípravy na život. Na příštích překážkách už možná nebude pociťovat tolik napětí a frustrace.
