Článek
Kdo se může pochlubit dobrou kritičností svého myšlení, mezi obrazy by uvedl, jak se mu v pondělí přihodilo něco, s čím nepočítal. Cítil se zaskočen. Svými myšlenkami pobýval ještě na jistých víkendových akcích, které v něm kladně doznívají, případně již uvažoval, co ho dnes čeká v práci. A mezitím se stane nepříjemnost. Často mívá podobu většího zpoždění dopravního spoje. V horší verzi jde o nehodu. Leckdy nás pak postihne právě „škola“ na začátku týdne, kdy se člověk musí okamžitě vzchopit a začít jednat. Pokud není zraněn. Nová a často nepříjemná situace ho doslova vyškolí.
Dnes se přesuneme do školního prostředí. Aby se škola opravdu stala školou. Konečně, i docházka do školy se může stát školou. Ne snad, že by se tu musela objevit nehoda, plně postačí méně svízelná situace. Třeba někdo obtěžuje mého kamaráda. Otázky dotírají. Vypravím se mu na pomoc? Pokusím se zastat se ho? Jak konkrétně bych měl postupovat? Co mé „akci“ řeknou ostatní? Co od koho mohu očekávat? Dostalo by se mi podpory? Nebo bude lepší zůstat někde bokem? A tvářit se „jakoby nic“? Jaké vlastně máme hodnoty ve třídě? Zůstáváme nadále ve středověku? Nebo se již blížíme k aktuálnímu století? Nejasných a problematických konstelací se ve třídě, na chodbách a rovněž na WC odehrává více, než bychom si dovedli představit. Dalo by se napsat, že zátěž dětí opravdu stoupá. Na části dějů se spíše více než méně podílejí jejich rodiče a taktéž příslušníci pedagogického sboru.
Ocitáme se na začátku týdne. Položme si pár dotazů. Když dospělá osoba zamíří do třídy v pondělí ráno, jak situace vypadá? Čekají na ni připravení a odpočatí žáci a žákyně? Mají hotové úkoly? Těší se na vyučování? Projevuje se na jejich obličejích nadšení a zájem? Obvykle je nutné odpovědět záporně. Na všechny z dotazů. Tak žel vypadá skutečnost. Dokonce každý týden. Takřka nikdo se netěší. S čím se setkáme?
Tváře ponejvíce vysílají signály jako - „bože, už zase pondělí“, „to zase bude otrava“, „jak já to přežiju do toho pátku?“ apod. Zvláště negativně je vnímán jedinec, který mezi ně přichází s tzv. ostřejším startem. Například chce, aby přemýšleli, zvýšili tempo a pozornost a pracovali přesněji. Nemluvě o zkoušení a psaní testu. Jedná se o přesně opačnou cestu, než jaká by jim vyhovovala. Pokud už děti musely ráno vstát a na počátku všední části týdne do školy přijít, nejraději by nic nedělaly, odpočívaly, pospávaly a vyráběly tzv. kraviny. Viděno očima dospělých. Dostavením se do školy už přece udělaly více než dost! Ještě se namáhat? Ne, děkuji, to už je za čárou!
Jejich dětské hlavy a zraky vše jimi konané berou jako „normál“. Svým způsobem mají pravdu. Ocitli se ve věkovém pásmu dospívajících, čímž je řečeno, jak jejich skutky ne/budou vypadat. Dříve narození by se měli aspoň krátce zamyslet - jak vypadalo jejich prožívání, myšlení a chování ve věku dětí, na které dnes vyučující na ZŠ hledí? Myslím, že půjde především o dost sebekritickou reflexi své osoby. Jenže kdo se do ní pustí? Mj. by zjistil, že se choval přibližně stejně a že by patrně ztratil většinu „munice“, kterou nyní vůči svěřeným i vlastním dětem používá. Leckdy proto zůstává osobní historie skryta.
Měli bychom se zamyslet nad příčinami stavu. Leckteré z dětí si totiž myslí, že stačí „jen něco udělat“, aby se výsledek dostavil. Vůbec nechápou nebo nechtějí připustit, že se musí hodně pracovat a cvičit, aby dosáhli solidního hodnocení a aby nešlo o náhodu, na niž se často spoléhá. Kromě několika výjimek dvojího druhu. První tvoří žáci a žákyně, kteří poctivě pracují, většinou každý den. Najdeme jich ovšem velmi málo. Ve druhé narazíme na nadané děti, jimž jde učení poměrně snadno. Zbytek se veze v průměrnosti. Kromě úplně nejhorších. Jako kdyby platila pravda o jejich přístupu v podobě - „nepotřebuji žádný oslnivý výsledek, nechci ani být mezi nejlepšími, spokojím se s průměrným výsledkem, hlavně ať tohle trápení skončí a já se mohu věnovat něčemu, co mě zajímá“. A podle výroku si většina dětí počíná. Navzdory řečem o budoucí kariéře, poukazování a poučování ze strany matek a otců atd.
Jak víme, všechno má svoje dopady, přicházejí v celém pozitivně negativním spektru. Mezi nejsilnějšími se objeví, že děti se naučily pouze průměrnosti. Opět se můžeme ptát. Jak budou schopny obstát na trhu práce? Jak se s jejich „pomalými“ postupy může vedoucím pracovníkům dařit zvyšovat tempo? Vždyť ony se zdaleka nevyrovnají ani se stávajícím. S ohledem na jejich školní výsledky je jasné, že za ním budou silně zaostávat. Kromě několika výjimek. Jim škola vlastně nevadí - ani na začátku týdne.
