Článek
Člověka může napadnout několik možností, které se více nebo méně budou shodovat se skutečností. Nejvíce žádoucí je, aby sloužila svému pravému účelu. Představou je, že dítě přijde do školy a uvedených prostor využije tak, že si svlékne svrchní oděv a boty, ze svého sáčku či přihrádky vyndá své přezůvky - nejčastěji v podobě bačkor či pantoflů - a v klidu se vydá do své třídy. Součástí procesu je pokojné chování, kdy nikoho tělesně a ani slovně nenapadá. Zdá se vám vše v pořádku?
Ano, jedná se o popis spíše ideálního případu, který v realitě takřka neexistuje. K dokreslení podám pár konkrétních příkladů, abychom si rozšířili obzory a lépe pochopili skutečný stav. Přichází chlapec v závěru prvního stupně docházky. Na prahu kopne nohou do vzduchu. Naštěstí nikoho nezasáhne. Jeho účelem nebylo kopnout spolužáka, za což by mohl být pochválen. Ale opravdu? Nemělo by se jednat o samozřejmé vystupování, že na něj neútočím? Nebo se změnila doba? Co on měl v plánu? Nechtělo se mu ohýbat, a tak se snažil bot zbavit škubnutím dolní končetiny. Jak se posléze ukázalo, ani se nestaral, kam obuv zaletí. Že by někoho trefil? Nezájem. Hlavně že se nemusí sklánět a dělat něco navíc. Možná se ani nestará, jestli tam obutí najde na konci vyučování. Po dotazu, zda tak činí doma, se ozve souhlas. A rodiče nic nenamítají? Ne! Nevím, jestli se mu dá věřit. Hraje si na frajera? Mají doma natolik rozvolněné hranice?
Mírně se posuneme v čase. Je velká přestávka. Hurá, konečně se chvíli neučí. Ač by se žáci a žákyně neměli v šatnách vyskytovat, přesto se v nich nacházejí. Příčina se vždy najde. Za prvé kapesník v bundě. Za druhé zapomenutá láhev. Za třetí žvýkačka. Za čtvrté… Tady se ukazuje, že pro děti není velký problém zdůvodnění vymyslet. Na rozdíl od bytí na vyučování, kde by měly ukázat, co se naučily. Až na výjimky proces dost vrže.
Následuje další posun. Je po výuce. Děti se přicházejí oblékat. Pozornému pozorovateli neujde, že jedna bunda se válí po zemi. Je barevná a vypadá hezky. Jistě stála přes tisíc korun českých.Jak se děti chovají? Kdo by si myslel, že ji obejdou, spletl by se. Kdyby čekal na kladného frajera, který ji zvedne a pověsí, opět by setrvával v omylu. Nemluvě o slovech lítosti. Děti ji jedno po druhém pošlapou a pokračují ke svému místečku. Na upozornění dospělé osoby reagují slabě. Komu patří, měl si ji uklidit, ne? Nejde přece o jejich úkol!
Je asi hodina po vyučování. Školní šatna opět neplní svůj účel. Nyní vystupuje jako útočiště pro děti, které nejdou ven. Jedněm se nechce, neboť tam nevládne příliš příznivé počasí. Nepůjdou v dešti domů, ne? Volají rodičům, aby pro ně přijeli. Prý mají chvilku počkat, snad se podaří autem dorazit. Přestože domů není daleko… Druhým se nechce do odchodu, že je „venku někdo čeká“. Prý jim hrozí nebezpečí. Něco řekli, snad i na někoho, a on se chystá, že se jim pomstí. Třetí čekají na „oběť. Něco si s ní nutně musejí vyřídit. Že by se školní šatna za chvíli stala bojovnou arénou? Nic není vyloučeno, včetně násilí. A ve čtvrté jsou chlapci natolik zabráni elektronickými hrami, že ani nevnímají, jak čas letí. A zdali k nim kdokoli hovoří. Neměli náhodou původně jiné plány?
Společným časovým prvkem je nepořádek. O čí povinnost kráčí? Má na stav uklizenosti dohlížet pedagogický dozor? Stihne všechny místnosti a kóje obejít a se všemi dětmi se dohadovat? Než dospěje na konec, může na druhém začít znovu. Má sem zajít někdo z vedení školy? Jde o starost uklízečky? Je na kontrolu vyčleněna sekretářka? Má se na nepořádné děti přísným pohledem dívat školník? Netvrdím, že vyslovím všeplatný výrok, ale mnohdy platí, že jak je dítě doma vedeno, a často spíše nevedeno, tak se projevuje ve škole. Takže kdo ho má připravit a poučit? Pochopitelně rodiče. Dítě je přece jejich vizitkou. Dokonce čímsi jako výkladní skříní. Dávám na zváženou, zda by pomohlo zavedení systému bodů, jimiž by se šatny a jejich vzhled hodnotily. Musela by nutně následovat odměna? Nebo už děti neudělají vůbec nic navíc? Zabere vůbec něco?
