Článek
Nechci, aby dnešní nadpis někdo považoval za nadsázku. Předložím dva konkrétní příklady, abych jeho znění podložil a zvýšil jeho věrohodnost.
Školní výlet číslo jedna. Paní učitelka za pomoci starší a zkušenější kolegyně vše promyslela, zařídila a rodičům a jejich dětem předala jasné pokyny. Sraz na vlakovém nádraží proběhl bez zásadních komplikací, což se ukázalo jako výborná zpráva a současně úspěch. Za zmínku stojí, že všechny děti byly přivezeny co nejblíže ke vchodu, aby jejich pěší cesta byla co nejkratší. Děti byly převzaty, proběhla kontrola písemných podkladů jako kartičky pojištění ad. Zanedlouho přijela vlaková souprava. Jasné znaky. Trochu tlačenice a boj o místa. Obvyklá a vytrvalá hlučnost. Během přesunu se nestalo nic mimořádného. Nikdo se neztratil, nezadusil svačinou, nevypadl a nebyly zjištěny kuřácké pokusy. Dospělí se moc stydět nemuseli. Avšak proti vlastním dětem by za žáky předváděné chování jistě zakročili.
Po zdárném přestupu na navazující spoj akce pokračovala. Poté přišlo upozornění paní učitelky, že se už bude vysedat. Škoda, hezky by se jelo dále. Svačina, mobilní telefony, hlahol… Stalo se. Bez zranění a jakýchkoli ztrát. Hurá! Třída právě dorazila na malou železniční zastávku. Naštěstí asi nikdo nic nezapomněl. Začíná hlavní scéna. Děti mají vyrazit pěšmo do přibližně jeden kilometr vzdáleného kempu. Ozývají se první - prozatím ne moc hlučné - dotazy a protesty. Tak daleko? Nejede tam nějaký autobus? Nedá se něco stopnout? Kdo se tam má plahočit? No - nijak snadná situace. Místo je docela odlehlé. Skoro nic nejezdí.
Co kdyby museli jít pěšky celý den? No - myslí se pouze za světla a ani ne hned od svítání. Jaký jiný program by uvítali? Motivačně nepůsobí ani nápad - kdo bude rychlejší v zatáčce, která je v dohledu asi dvě stě metrů. I malá vzdálenost přinese poměrně nemilosrdné síto ve smyslu, že naznačí, jak vypadá kondice dětí v tělesné a duševní rovině. Nakonec krátký přesun absolvovaly, avšak má cenu se seznámit s několika dětmi zveřejněnými vyjádřeními, hodnoceními a komentáři. Jaké je jejich znění - „odpoledne se ani nehnu“, „to bylo hrozný“, „tohle už nechci absolvovat“, „jsme úplně vyřízený“ apod. Proto odpolední program padnul a děti ho strávily v kempu na postelích a s mobilními telefony v rukou. Většinou vleže. Co psaly svým rodičům?
Školní výlet číslo dva. Z titulku víme, že bude vypadat zcela jinak. A opravdu. Jen malé části se shodovaly - jako sraz, evidence a přesun po železnici do cíle. U sledované třídy druhého stupně se místo kempování nacházelo dále. Na všechny čekal tříkilometrový přesun. Naštěstí se jedna aktivní matka nabídla a nejtěžší zavazadla jim velkým autem převezla na místo dočasného pobytu. Ostatní věci si žáci a žákyně nesli sami. Nikdo dopředu neprotestoval a ani během skoro čtyřiceti minut chůze se neozývalo reptání. Snad jen že někomu napadal písek či kamínky do boty a že se kdosi zastavil, aby si vyndal trochu jídla, a třetí do něj narazil. Vše se podařilo, vždyť nešlo o závod. Cíle bylo v pořádku dosaženo. Děti si zabraly svoje místa a pustily se do programu, který byl dopředu navržen, probrán a schválen.
Za pozornost zajisté stojí další den. Všechny čekal pochod na nejmenovaný hrad, kolem kterého se prý vyskytují pověsti a tajnosti. Vzdálenost činila 10 kilometrů. Všem se úsek podařilo překonat a nic se nestalo. Po prohlídce došlo ke změně počasí a začalo pršet. Navzdory zhoršeným podmínkám výprava dospělých a dětí dosáhla místa ubytování a nedošlo k revoltě a k zásadním stížnostem. Můžeme nyní spekulovat, proč jedna skupina dětí v malé zkoušce propadla, zatímco jiná v obtížnější obstála. Myslím, že bude zajímavé se sem ještě vrátit a podívat se na možné souvislosti.
