Článek
Asi můžeme souhlasit s tvrzením, že za dobře odvedenou práci má být člověk odměněn. Jako dospělí tuto zásadu zajisté chápeme a buď ji sami aktivně prosazujeme, nebo máme vícekrát opakovanou zkušenost, že nás do jisté míry ovlivňuje, je-li naplňována či nikoli. Zatímco pro velkou část nás starších je hlavním prostorem svět práce, pro většinu dětí totéž tvoří škola. Především s ní jsou spojeny jejich úspěchy, nezdary, formování osobnosti, kvalita bytí, kladné pocity, ale i obavy, úzkost, napětí, strach, zklamání, zloba ad. Také děti pro svoji - nejen školní - existenci potřebují motivy, cíle, povzbuzení a uznání, aby jejich výkon ve škole a jeho závěrečný plod v podobě obdržených známek byl co nejlepší.
Je jistě pochopitelné a správné, aby děti za pěkné vysvědčení na závěr školního roku dostaly odměnu. Měla by fungovat jako výraz ocenění, poděkování a uznání - a rovněž jako vybídka do dalšího snažení současně. Jako sympatický a následováníhodný se jeví nápad některých prodejců, kteří dětem s vynikajícími studijními výsledky sleví pár procent z jimi prodávaného zboží. Je však možné vznést výhradu. Dříve bylo vcelku běžné, že cukrář nabídl vracejícím se úspěšným školákům kopeček zmrzliny či malý dortík gratis, pekař děti odměnil voňavým rohlíkem nebo sladkým šátečkem. Ponechme nyní stranou, zda tak činil z důvodu špatného svědomí obchodníka, který příliš dře své zákazníky, z pouhého spoluprožitku euforie se školáky, kvůli vzpomínkám na vlastní návraty na konci školního roku. Nebo aby podchytil a zištně získal budoucí mladé zákazníky či si „připevnil“ stávající. V této souvislosti se mi ovšem poněkud diskutabilní zdá nabídka řady prodejců ve znění - za vyznamenání či za samé jedničky / výrazná / sleva při koupi fotografického aparátu, mobilního telefonu, jízdního kola a dalších relativně drahých předmětů. Dobře chápu úmysl obchodujících osob, ale kromě jejich - někdy možná upřímné - snahy pilné a schopné děti ocenit a hlavně orientace na zisk vidím i jiné aspekty.
Ne všechny děti na dosažení stejných výsledků vynakládají stejné úsilí. Talentovanějším stačí menší porce snahy, zatímco méně nadané se na stejné známky nadřou nesrovnatelně více. Ne všechny děti nad tím uvažují, ale přesto se v nich tvoří poznání a zárodek pocitu, že žijí ve světě, kde není spravedlnost a rovnost. Učí se, že za stejný výkon dostávají lidé různou odměnu a v některých případech za méně práce vyšší odměnu. Stačí se ve škole vyhnout zkoušení, opsat domácí úkol nebo si ho stáhnout z internetu, využít lepšího spolužáka při písemné práci anebo se „dobře“ narodit, tzv. přimotat, zdědit, později se „správně“ vdát nebo přiženit atd. Jinými slovy se místo poctivé práce spíše nabízí náhodnost a šikovnost ve formě být ve správnou dobu na správném místě. A možná se vhodně chovat. Nebo alespoň po nějakou dobu. Můžeme se posléze divit toleranci až souhlasu mnoha obyvatel s diskriminací různých skupin? Není logické, že se u jednoho objevují pocity pohrdání, odstupu, přezíravosti a nadřazenosti a u druhého zážitek ublíženosti, odsuzování a podceňování?
Docela jasně vidíme, kam až nás uvažování nad vysvědčením a jeho souvislostmi může a dokáže zavést. Pokusme se promyslet, kde je naše místo, jak vypadají našeho poznatky a zkušenosti, a především jaké si zde klademe cíle. A odtud se odrazíme dále.
