Článek
Někoho by mohlo napadnout, že mezi jejich charakteristické elementy a projevy bude patřit zcela určité a spíše poněkud vyhraněné zaměření. Kupříkladu cizí jazyk, konání delších pochodů, sjíždění dravějších toků, kulturní pořady, příprava a provádění vědeckých pokusů atd. Vše se může stát a občas se děje. Já mám na mysli jiný případ.
Jedna paní učitelka se asi tak v půlce letních prázdnin probudila a napadlo ji, že by si dny volna mohla zpestřit. Nelíbil se jí pohled na vlastní malé potomky, jak jsou každodenně přitahováni k displeji mobilního telefonu. Kolikrát jim už vysvětlovala, že by měli dělat něco lepšího a užitečnějšího. Jenže se její slova tak trochu a spíše více míjela účinkem. Tvrději do procesu zasahovat se jí moc nechtělo, a tak přemýšlela, jak by danou situaci mohla a měla řešit. Zrovna v rádiu hovořil nějaký pán o potřebě rozvíjení konkurenceschopnosti, ač o dětech nepadlo ani slůvko. No a impulz spatřil světlo světa. Hlava začala konat a nápad získával kontury.
Zanedlouho paní učitelka oslovila několik maminek a skoro vrstevnic a zároveň kamarádek, že by pro ně zorganizovala něco jako malý letní dětský tábor. Ve skutečnosti by šlo o takřka příměstský, neboť by k ní ostatní děti přišly po snídani doma, přidaly se k jejím a podle dohodnuté doby by se vrátily domů. Je námět něčím pozoruhodný? Kdo by se snažil využít bohatství metody kritického myšlení, hned by pár myšlenek a možných souvislostí odhalil. A formuloval je do následujících otázek. Již se ona mladá paní nudí? Chybí jí práce s dětmi? Pociťuje cosi jako svrbění v dlaních a potřebuje se do něčeho zapojit? Jsou hlavním důvodem její dětí? Chce se ukázat před sousedy? Přesvědčit je o svém smýšlení a umu? Nebo je v pozadí prostá nabídka, jak by jim mohla pomoci? Zdálo se jí, že dělá málo? Unavilo ji „nicnedělání“ a neustále se opakující kroky? A nabízejí se další pohledy.
Možná nemusíme motivaci paní učitelky podrobně zkoumat. Jaké více zajímavé se mi jevily reakce rodičů. Jedna matka po prvotním nadšení poněkud ochladla, když se na pár hodin ocitla sama ve svém domě. Manžel odjel na dvoudenní služební cestu a náhle mezi stěnami nastalo ticho. Místo aby si ho užívala, v hlavě se jí objevovaly různé obrazy a s nimi též starosti. Jistě se na nabízející kamarádku může spolehnout. Ale spíše pociťuje výčitku k sobě, že sama mohla něco pěkného připravit. Byť třeba jen pro své ratolesti. Holt je sousedka více akční.
Druhá matka zjistila, že jí náhlé domácí ticho dost vadí. Sice jí vytrvalé štěbetání dětské drobotiny občas lezlo na nervy, například když se jí něco nedařilo. Ale prázdniny se chýlí ke konci a zanedlouho nastane desetiměsíční martýrium brzkého ranního vstávání, přemlouvání dětí, aby vstaly, nebo přijedou do školy pozdě, dělání svačin, kontroly školních batohů, psaní domácích úkolů atd. Ještě si je chtěla užít, dokud je čas a klid. Se svými pocity se svěřila jedné starší kolegyni. Co má dělat? Co si má počnout? Neví, co má se sebou aktuálně dělat a uvažuje, že by i přes udělenou dovolenou šla aspoň na chvíli do práce. Od ní se jí dostalo rady, aby si užila pár hodin klidu, myslela trochu na sebe, odpočinula si… Vždyť prý ví, co se psává v lesklých ženských časopisech. A stejně děti někdy v budoucnu zcela odejdou, ne? Včasný trénink se hodí. Ona o něm ví svoje. Proces neprobíhal úplně jednoduše.
Krokem k úplné informaci bude krátké představení třetího přístupu. Otec a matka se společně zaradovali, prý „bude od harantů na pár hodin pokoj“. Vůbec bude dobré, aby už začala škola, aby se děti něčím zabavily a daly jim pokoj. Nabídku paní učitelky jednoznačně uvítali. Škoda že prý nepřišla dříve a nezasáhla více dní. Berme dnešní řádky jako potvrzení faktu individuálních přístupů a jako podklad, že málokdo se dokáže zavděčit všem. Snažme se proto o více tolerance, vstřícnosti, vděčnosti a uznání.
