Článek
Kdo má již nějaký rok života za sebou, patrně si vzpomene, že se jednalo o častou součást hesel, která byla dříve používána se zvýšenou frekvencí. O spojení s masami měli usilovat vedoucí představitelé státu. Jednak aby měli přehled, čím obyčejný lid žije. Jednak aby získali podklady, jak mají správně reagovat na jeho potřeby, nálady, nápady, požadavky, cíle atd. Někde se hesla stávala terčem kritiky a výsměchu. Když se však zamyslíme, bez ohledu na dění po velkých společenských, politických a hospodářských změnách by stejná zásada měla platit také dnes. Nebo se snad zdá, že horní / vládnoucí / vrstvička dobře ví, čím žije řadový občan? Leckdy je slyšet názor, že někdejší velká mezera se zvětšila na propast. Jelikož ji nelze tak snadno měřit, nebudu výrok vydávat za nutně pravdivý. Leč je užitečné se nad ním a nad mírou jeho reálnosti zamyslet. Nikdo asi přesně stav nezná, ledaže by patřil do obou skupin současně. O kolik jedinců by se asi tak mohlo jednat? Jde vůbec o reálný koncept?
Dnes bych se pokusil na znění nadpisu podívat docela jinak, byť kousek z dávnější problematiky se sem promítne. Nejen z důvodu, že k popisované události došlo před vícero roky. Od jedné osoby jsem se dozvěděl, že si sice jasně uvědomuje výhody moderních informačních a komunikačních technologií, ale na druhé straně kritičtěji a přesněji vidí jejich nevýhody. Na rozdíl od nekritického nadšení několika jejích starších vrstevníků a vrstevnic a zejména dětí. Lidé jsou podle ní zahleděni na displeje, člověka na ulici nepozdraví, málem do něj vrazí, jak málo mají sebe a situaci pod kontrolou… Když je osloví, vypadají jaksi mátožně, unaveně, mírně překvapeně, vyplašeně, a ještě se snaží najít několik slov. Klade si nejen pro sebe sama následující otázky - „co bude zítra?“, „jakou máme očekávat mírně vzdálenější budoucnost?“ „dočkáme se, že nikdo nebude mluvit naživo?“, „co se stane se zrakovým kontaktem?“ atd. Nemusím pokračovat, jistě směr a obsah jejích úvah chápeme.
V dané souvislosti se jí poněkud stýská po tzv. lidové tvořivosti. Jak jsou dnes lidé upnuti na sociálních sítích, nezbývá jim čas na tzv. obyčejný život. Zdají se jí unavení, vyčerpaní a vysátí. Jako kdyby jim chyběla - byť jen základní - energie. Je nabíledni, že ve stavu únavy se obtížně dostavují nápady. O tvořivosti a originalitě ani nemluvě. A jak vše souvisí s nadpisem? Jednoduše. Vzpomněla si na příhodu, která se opravdu stala. Vedení podniku se rozhodlo, že po čase něco udělá pro své zaměstnance a zaměstnankyně. Naštěstí tehdy nezvítězil nápad na vybudování koutku pro kuřáky. Vedení nakoupilo automat na kávu. Jednak ho lidé uvítají. Jednak se zkrátí doba na výrobu kávy. V neposlední řadě se ukázalo, že menší kelímky budou dříve vypity a osoby se vrátí do pracovního procesu bez zásadně dlouhých prodlev.
Po pár týdnech provozu se zrodil nápad. A ne ledajaký! Kdosi vyrobil ceduli - „kdo chce ušetřit na osobních výdajích, nechť se s použitým kelímkem dostaví za předsedou odborové organizace. Proti jednomu kusu mu bude vyplaceno 5 Kč“. No - nejde o zásadní částku, ale kdo by ji jen tak nechal ležet ladem? Pár jedinců nápisu moc nedůvěřovalo, ale jakmile spatřili odcházející kolegy uvedeným směrem, neváhali, sebrali svoje kelímky ze stolů, další vylovili z košů a šuplíků a přidali se k nim. Zanedlouho se vytvořila slušně dlouhá fronta. Další dění si dovedeme dobře představit. Náčelník odborů se nestačil divit, byl zásadně zaskočen, nevěřil vlastním očím a uším. Trvalo nějakou dobu, než se vše vysvětlilo a uklidnilo. Došlo k velkému spojení s masami, avšak skupina osob byla zklamána, že naletěly a mince nedostanou. Původcem pozdvižení se stal vtip na místě výkonu práce. Autora se údajně vypátrat nepodařilo… Možná ani netoužil být s masami spojován?
