Článek
Někdy k nim skutečně dochází a mají svoje příčiny. Na značné části procesů se podílejí příslušníci pedagogického sboru. Nemyslím, že bychom je měli kritizovat. Možná ani vynášet do nebes. Podíl zákonitě plyne z podstaty věci.
Pokusím se stručně uvést, co mi nedávno sdělila jedna zkušená paní učitelka. Mezi konkrétní příklady vzpomenula žáka, který se mírně řečeno stavěl k úkolům a k výuce jako k celku poněkud lhostejně. Vcelku marně apelovala na jeho osobní odpovědnost. Vždyť už se dostal na druhý stupeň, kde žáci a žákyně opouštějí svoji nejdětštější verzi a posouvají se viditelně směrem k dospívání a posléze k dospělosti. Její slova jaksi nezabírala. Před závěrem školního roku se náhle jeho „zájem“ zvýšil. No, opravdu se tak stalo?
Napíšu, že zrovna přesně jsme se jako dospělí nevyjádřili. O výuku a o probíranou látku se nadále příliš nezajímal. Hlavním bodem jeho pozornosti byl fakt, aby nedostal moc špatnou známku. Paní učitelka neměla snadnou pozici. Průměr známek mu vycházel skoro přesně na střed. V potaz vzala, že v hlavní písemné práci měl lepší hodnocení, než jaké tvořil výpočet. Jenže co vztah k předmětu? A také k jejím slovům a apelům? Má snad slyšet na argumenty typu „to zase bude doma hukot“ a „kdo ví, co se u nás stane“. Má jí být žáka líto? Vždyť k „hukotu“ by zcela jistě nedošlo, kdyby se připravoval, jak má, že? Pak by se skoro dala strčit ruka do ohně. Proto by mu měla klidně připomenout, jak se vícekrát zmínila o osobní odpovědnosti a tím svoje účinkování uzavřít. Kdyby přece jen chtěla projevit více osobní účasti na své straně, jako doporučení může zaznít reakce - „navrhuji - lépe stanovuji - nyní nechat horší známku, ty mi v dalším pololetí ukážeš, že máš skutečný zájem, napravíš se a já ti pak přilepším“. Uplatnila by se prověřená životní zkušenost - „každý je strůjcem svého štěstí“. Navíc by posílila fungování principu zásluhovosti.
Jako další prvek mě zaujaly časté absence jedné malé slečny. Vynechala řadu hodin a celých dnů, aniž by byly vždy jasně prokazatelné a věrohodné důvody. Rodiče ji nadměrně chránili před vlivem jiných dětí. Jaká zavládne ve třídě spravedlnost, když ona dochází do třídy velmi málo, zatímco jiní musejí chodit každý den. Nejde o málo - vstávat, obléci se, přepravit se na místo, svléci, dojít do třídy, celé dopoledne dávat pozor, chovat se podle školního řádu, absolvovat všechna zkoušení a písemky atd. Malý kousek odtud mají tanečky kolem vysvědčení podobu, kdy má dítě žalostně málo známek a vystavuje se riziku neklasifikace. Pochopitelně dělá vrásky zainteresovaným učitelům. Udělali vše, co mohli a měli?
Neměli bychom zapomenout na různé verze, vstupy a představy rodičů. Někdy míří jen na děti, nejčastěji na vlastní, ovšem výjimkou nejsou proslovy směrem k jiným. Známe výroky jako „Lenka J. je svědomitá, ta má skoro samé jedničky“ či „Mirek J. je jiný kabrňák, matika mu nedělá žádné potíže“ apod. Myslíte si, že z nich dítě bude nadšeno? Spíše nikoli. Je velmi sporné, zda a jak se vyslovené postoje dospělých odrazí v přístupech žáka a později v dosažených výsledcích. Spíše najdeme méně kladů oproti očekávání.
V neposlední řadě se do tanečků kolem vysvědčení zapojují další osoby jako prarodiče, známí, kamarádi, sousedé a rovněž obchodníci. O části jejich aktivit, zejména reklamních a prodejních, jsem se svého času již zmínil. Nyní se můžete zamyslet, jak si v souvislosti s koncem roku a jeho hodnocením zatancujete vy a na jakém místě.
