Článek
Někdo by se mohl ozvat, že se s ní žádné potíže vyskytnout nemohou. Leckdo by mu dal za pravdu a situaci by viděl podobně jasně. Vánočka bude zakoupena, dopravena domů a ve správný čas, kdy se dohodli, ji spořádají. Nic proti předloženému názoru nemám. Na druhé straně bych ho chtěl obohatit o jiné pohledy. Možná „nejtěžší“ je ten poslední.
Začít bych mohl nedávným osobním zážitkem, kdy k nám zavítala očekávaná návštěva. Prohodili jsme obvyklá přání a probrali několik aktuálních záležitostí. Pochopitelně se součástí aktu stala nabídka uvaření čaje a podání řešeného pečiva. Po určitém čase setkání skončilo, návštěva poděkovala a s ohledem na dobré vztahy si dovolila doplnit, že vánočka byla dobrá, avšak málo sladká. Nic špatného nenásledovalo. Nedostatek uvedeného typu přece nemůže rozkolísat letité kvalitní vztahy. Přesto zhotovitelka doplnila, že postupovala přesně podle receptu. Jako každý rok.
Možná by si onen projev zasloužil pár poznámek. Za prvé se nabízí úvaha, jestli starší recepty obstojí v novější době. Nevím. Nechám na posouzení kohokoli. Za druhé - máme je upravovat, pokud někdo vznese připomínku? Nemusí ji přirozeně myslet špatně. Za třetí - vyrábí se dnes méně sladký cukr? Motivem se může stát, aby ho lidé více spotřebovali a tím i prve ve větším množství nakoupili. Za čtvrté - je možné, že se chutě současníků poněkud posunuly a jsou zvyklí na vyšší úroveň sladkosti? Podobně jako přivykají vyššímu tempu, požadavkům na pohodlí, přesnost a pracovitost / především u jiných osob / atd.? Zajisté se zde vytváří pole pro úvahy a spekulace. Sladkost vánočky tak může dobře posloužit jako podnětné téma k debatě. Třeba právě o Vánocích.
Před pár dny jsem se zúčastnil setkání s lidmi, kde se o „našem pečivu“ diskutovalo. Jedna paní líčila, jak postupuje podle velmi starého receptu. Získala ho kdysi před desítkami let od své babičky. Nic na něm nemění. Vždy musí v závěrečné fázi pečení dávat pozor, aby pečený kousek vytáhla včas z trouby. Načasování považuje za opravdu důležitou součást procesu. Díky splnění vzpomenutého požadavku je povrch lesklý, má správnou barvu a především se zachová velmi křehký vnitřek, který se o něco později stává zážitkem při konzumaci. Není divu, že ostatním se při líčení sbíhaly sliny. Za sebe jsem vznesl námitku, že tak perfektní výtvor nemůže přežít delší čas. Ano, nemůže, souhlasila autorka. A dodala, že proto ji peče pokaždé až 23. 12. večer. Jak šikovné řešení, že?
Právě, její závěrečnou větou se dostáváme k další komplikaci. Jak se dá předpokládat - je velmi brzo snědena. Možná také u vás doma zazní kritika ve smyslu - „vždyť jsem vám říkala, že si ji nemáte brát, že máte počkat, co teď budeme mít zítra a pozítří a co nabídneme návštěvě?“. Ano, tak se stává. Jenže vzniká oprávněná námitka. Měli by si lidé něco během svátků odříkat? Zejména když se těšili? A mají chuť? Je zapotřebí se ohlížet na jedince, kteří nás přijdou navštívit? Měli by nás snad připravit o kulinářský zážitek? My sami jsme ho radostně očekávali a máme se ho vzdát, aby se lépe než my měl někdo jiný? Navíc se může stát, že by šlo o osoby, které moc nemusíme. Jak bychom se na ně dívali přímo během konzumace? Jaké by nás zaplavovaly pocity? A kolik z nich bychom dali najevo?
Při přemýšlení by se mohl ozvat názor, že řešení je nasnadě - upéct vánoček více. Jistě by se tak mohlo stát. Přece jen však nejde o úplně lehkou cestu. Je nutné sem vložit čas, energii svou i umělou a vynaložit více finančních prostředků. Upéct dva tři kusy navíc nepořídíme za pár korun. Ani desítek! A přímo z praxe doplním stanovisko mnohých žen - řadu hodin se s něčím potýkají a snaží se a zhotovená věc během pár minut doslova zmizí. Propadnou do pocitu marnosti. Je ovšem i opačný pohled - mohou pocítit hluboké uspokojení, že jsou tak dobré, že se po pečeném doslova zapráší.
Myslím, že leckdo narazil na drobnou nehodu. Spíše bych měl použít množné číslo. Tak číslo jedna je, že při manipulaci vánočka sjede z pekáče či vyklouzne z rukou a spadne na stůl či dokonce na zem. Snad ne moc špinavou… V lepším případě se moc nepoškodí. Záleží na pevnosti obalu. Jindy se rozlomí. Díky šikovnosti osoby se dá leccos zachránit, třeba „napojit“ těsto. Kdo nebyl přítomen, nic nepozná. Případně se rozkrájí na talířky tak, aby se nic závadného nevysledovalo. Číslo dvě má jmenovatele - myš či kočka. Ano, jde o „milé“ domácí tvory, které si na chutném pečivu rádi pochutnají. Naštěstí už nemáme dotěrné mouchy, které by si na něj usedaly. Číslo tři by se mohlo nazývat - fotografování a natáčení. Jeden je rád, že si výrobek zvěční, druhý protestuje, třetímu se zvyšuje hladina chuti a zmíněné úkony vnímá jako zbytečné zdržování. Proč by měl čekat delší čas, než je nutné?
Vidíme, že trampoty s vánočkou se leckde stávají realitou. Klidně uvěřím, že někdo by mohl přidat svoje a nás ostatní obohatit. Napadá mě, že navzdory snaze se výrobek nepovede. Je sice hezký a dostatečně sladký, ale moc se drobí, nepůsobí křehce a není příliš příjemný pro jazyk. Nemluvě o svárech, je-li vhodné a správné si na nakrájené kousky mazat máslo, a ještě přidávat marmeládu. Není jimi chutný produkt pozměněn? Dokonce mírně poškozen? Tak již dost řečí a pustíme se do jídla…
Poslední hřebíček - můžeme před manželkou či jinou partnerkou přiznat, že jsme jedli lepší a chutnější vánočku, než jakou stvořila ona?
