Článek
Kdybych se měl ještě krátce vrátit ke korupčnímu chování části občanů a vyšších představitelů na Ukrajině, bude se nám hodit zpráva, že také zde se vyskytují a působí dezinformace a spolu s nimi příslušné psychologické dopady. Patrně se jich nezbavíme.
Z hlediska agresora je „moudré a prospěšné“ šířit informace, jak si všichni nahoře užívají, jak odklánějí přicházející pomoc na tzv. speciální účty, jak dohazují kšefty kamarádům atd. Je jasné, že se jim hezky věří. Cíl bývá brzo splněn - růst nedůvěry, napětí a zloby obyvatelstva. Morálka oslabuje a agresor oslavuje, abych opět po čase zarýmoval. Nepřátelská propaganda si může odškrtnout další splněný plán či projekt. A jak asi dobře víme, na elektronických drahách a přístrojích je protivník velmi dobrý a zdatný. Snad ani nemusím připomínat, co vše se mu u nás podařilo narušit, zpozdit, znemožnit a jinak zkomplikovat. Třeba v nemocnicích. A kdo ví, jestli cizí hackeři nestojí či spíše nesedí za tradičními poruchami v nabíhající digitalizaci státu! Asi půjde o spekulaci, nicméně leckomu by se jako vysvětlení hodila. Za pomyslný domácí úkoly můžete hádat - komu?
Dalším stínem, který Ukrajincům vadí, je pomalá pomoc. Přesněji snad - nízké tempo naplňování slibů. Jím, jak se mezi lidmi říká, nezarmoutíš. Jenže je velký rozdíl potomkovi za uklizený pokojík slíbit nanukový dort a zapomenout na něj, zatímco jinde kvůli nesplnění slibů zahynou desítky obyvatel. Nebo i více. Co je lepší? Neslibovat nic? Pak představitel neslibující země nebude vypadat dobře. Zejména ve srovnání s jinými. No - vlastně pro někoho půjde o dosažení kladných bodů u někoho jiného. Jistěže má agresor radost, je-li méně slibů ku pomoci a ještě méně splněných. Každý nezdar se hodí. Tady si každý má a musí ujasnit svoje postoje, tj. koho a co ne/bude podporovat. Komu kdo půjde vzorem? V neposlední řadě platí, že je rozumné přemýšlet nad planými sliby a nad mírou reálnosti naplnění. Jako v jiných případech se lidé a státy dělí na hlasité slibovače a na potichu působící a obětavé, kteří se snaží, leckdy i za cenu vlastního uskromnění. Záleží na nastavení v hlavě. Odtud není daleko k myšlence, že vnímání tempa pomoci je ryze individuální, mnohdy spjato s emocionálním profilem jedince a s jeho sociálními zkušenostmi. Mrzneme-li na zastávce MHD, opoždění se nám zdá mnohem větší, než cítíme-li se v pohodě.
Pokud se tu více zamyslíme, nesmíme zapomínat na působení psychologických mechanismů a zákonů. Někdy plnění slibů trvá tak dlouho a čas dodávek se natolik prodlužuje, až vzniká dojem, že k realizaci nikdy nedojde. Stačí, když se sami zamyslíme nad - ve srovnání s válkou - nízkou věcí, když máme někoho navštívit. Týdny a měsíce slibujeme, jak se zastavíme a setkání neustále odkládáme. Pochopitelně se děje z důležitých příčin. Jak jinak! Ne všechny případy bývají stejné. Leckdo opravdu chce návštěvu provést, ale chybí mu vůle svoje přání prosadit. Není dost tvrdý, aby ze strany odstranil překážky, odmítl jiné nabídky a příležitosti. Nebo se nechá lehce zmanipulovat.
Slovo na závěr. Abych mírně odlehčil vážné téma, napadá mě, jestli je Ukrajincům znám pojem „slibotechna“. Zkusím se některého zeptat. Stejnou cestu můžete aplikovat i vy. Nebo nemusíte, když se vám nebude chtít, nebo už znáte odpověď.
